2.5.2014 - Jason Isbell

Udržovat blog není žádná legrace. Chci říct, pro člověka s přístupem ke světu: „tohle se mi nechce, tohle jen slíbím a tohle snad ani nebudu slibovat“, je to někdy jako mentální koule na noze. Něco o čem sice víte, že se vám nechce, nebo se k tomu nedostanete, ale pořád na to myslíte a cítíte vyčítavý pohled v zádech. O to horší, že svůj vlastní. A to ani nemusím vyprávět, že už asi 10 let zakládám kapelu, mám rozepsanou knížku a učím se lítat. Devět řemesel, desátá bída – upřímně, myslím, že ani na tu bídu bych si nenašel čas. Proč to dělám? Nevím, asi si pořád myslím, že mám co říct, nebo spíš chci, aby mě někdo poslouchal. No moc nečumte, neděláme to všichni?

Poslední rok se snažím stabilizovat svůj život - co se mi daří v osobní rovině, nemůžu zorganizírovat v té pracovní. Obvykle to vydržím 3 měsíce a pak se rozhodnu, že takhle by to nešlo. Ono to zní jako legrace, ale po čase se přestanete smát a začnete přemýšlet, jestli ten problém není v pracích, které děláte, ale ve vás samotných. Nikdy jsem nebyl moc dobrý na kontakty, spolupráce a tak. To je v pohodě, je to moje volba, ale plyne z toho, že práci vždycky hledám v podstatě naslepo, a pak čekám, co se stane – co se stane je asi zřejmé z popisu výše. V pondělí to začne nanovo, nová práce, nový lidi, starý dobrý já, jsem stejně nervózní jako zvědavý.  Mám z toho všeho dobrý pocit, ale to já mám vždycky, to je jen jeden z problémů, když jste optimista, navzdory tomu, co všem celý život tvrdíte, nebo co si o vás na to konto myslí.

Pointa.

Zjistil jsem, že udržovat blog mi jde, když nepracuju. Když dělám svých 8+1, 40/5, tak není nálada. Bylo hůř, nebyl ani čas, ani energie. Jestli mám pár dní jenom sám pro sebe, můžu je trávit rozličně, ale většina mých zálib mi přijde jako mrhání časem  - chci říct, kdo se potřebuje naučit německy, rights? Říkal jsem si, že by po 5 měsících (jejda) bylo hezké napsat nějaký původní post. Ale teď o kom. Pravda je, že muziku moc neposlouchám, nezajímá mě, nudí mě to. Katka (a nejen ona) o mně říká, že jsem zlej. Nemyslím, že to je pravda, prostě odmítám salutovat průměrnosti, jenom proto, že by se měl podporovat nějaký mladický entuziasmus. Myslím, že jsem se ustálil v rezignovaném módu hledače věcí, které zní tak, jak bych je dělal, kdybych to uměl. Probírám se deskama a lidma, co mě za poslední rok zasáhli, a říkám si, kdo mi stojí za čas a energii vyprávět o něm ještě někomu dalšímu. A ne, nebude to o Eddie Vedderovi, Pearl Jam, Franku Blackovi nebo Pixies, ok?! Touhle vylučovací metodou je to vlastně dost jednoduchý.

All hail to Jason Isbell.

O tom jsem ještě nepsal! Nepsal, ne?! Jasně, kdysi jsem dělal profil Drive By Truckers a určitě jsem se o něj otřel. DBT jsou kapitola sama pro sebe, uvědomil jsem si, že jediné desky, které mě od nich opravdu baví, jsou ty, na kterých hraje právě Isbell. Od A Blessing and a Curse to s nima jde k šípku. Nejsem si jistej, kolik lidí tuhle kapelu skutečně zná a jestli je tohle tedy pro někoho polemika, ale vždycky, když někde čtu, jak je „nová deska DBT úplně skvělá“, mám chuť toho člověka pohladit po vlasech a říct mu „to víš, že jo“ a dát mu bonbon. Ono se to tedy neděje často, mám dojem, že je u nás zná dohromady asi 10 lidí. Nicméně to je jiný příběh.

Co se týče Isbella a jeho sólových desek. Krátce po tom co odešel z DBT vydal Sirens of the Ditch, což na rozjezd nebylo špatné, ale nebylo to ani nic, kvůli čemu by stálo za to si rvát rodidla (jako by za to snad něco stálo), ale už tam jsou jasně patrné prvky, kvůli kterým stojí za to mu věnovat pozornost. Určitě tam uslyšíte country, blues a bla bla, ale Jason umí do těchhle žánrů, pro které je schéma a klišé stavebním kamenem, narvat zpěvné, v podstatě popové, melodie. Snadno se to pamatuje a má to tendenci na vás ulpět.

O Jason Isbell and The 400 Unit jsem se právě dozvěděl (krása psaní blogu je, že nemusíte předstírat, že jste sežrali šalamounovo hovno, no ni?!), takže asi nemá moc smysl ji rozpitvávat, ale vzhledem k mé teorii o konstantně narůstající kvalitě jeho nahrávek si dovolím tvrdit, že je lepší než SotD a o malinko horší než Here We Rest.

S touhle deskou to totiž začíná být fakt zajímavé. Rád poslouchám muziku, kterou si můžu vztáhnout na svůj život. Když jsem poprvé slyšel Alabama Pines, těžko jsem se ubránil husí kůži. Téééda, ne že bych se někdy v rámci své touhy prorazit na hudební scéně na delší dobu ubytoval v motelu někde uprostřed Alabamy. Ale vím jaký to je žít sám v cizím městě, bez kamarádů, budoucnosti a s né moc nadějí. Zato se spoustou času na přemýšlení a myšlenkama, co nezůstanou za dveřma vašeho pokoje, ani když moc hezky poprosíte. Na některé věci zapomenete hůř než na jiné. No a pak už ta deska sype jeden hit od druhého.

chápu, není to úplně model, pakliže teda nepovažujete za modela třeba Švejka

Blbě se mi vybírá, ale kdybych měl z té desky vypíchnout ještě něco, asi by to byla Codeine – zrcadlí to moji povahu nasranýho fotra („If there's one thing I can't stand, It's this bar and this cover band“ heh, říkám, můj člověk). Ale vážně jsou to jenom hity.

A to se teprve dostáváme k desce, kvůli které tohle celé píšu. Southeastern vyšla v už v půlce minulého roku a kdybych si měl vsadit, protočil jsem ji od té doby víckrát, než cokoli jiného (trochu jsem kecal, pár desek jsem loni slyšel). V čem je jiná od předešlých Isbellových prací? Asi tím, že ubral na distorzi a přidal na výrazu. Jestliže jsem těžko volil favority na HWR, tak na Southeastern už to po mně nechtějte vůbec. No tak dobře. Stockholm („I've heard love songs make a Georgia man cry“, aha!).

geniální rytmika

Elephant (čím starší sme, tím častěji si uvědomuju, že rakovina je fakt kurva a bude hůř) – pro mě nejsilnější skladba tak za posledních 10 let, je v tom hrozná pravda

ten pocit bezmoci bych nepřál nikomu

Different days – měníme se áááno

krásný

Relatively Easy – tohle je dobrý si poslechnout vždycky, když se vám vybije vole ipod/mobil/noťas nebo zmoknete v pátek odpoledne na cestě do hospody

my lonely heart beats relatively easy - asi ano, pokaždé

Psal jsem, že mám rád desky, kterých můžu říct, že říkají něco o mém životě. Southeastern podle mě nejsou jenom o mně, jsou o každém, kdo má srdce a duši – to zní hodně pateticky, co? Tak si to poslechněte a (ne)dejte mi za pravdu. Podle mě je povinnost každého hudebního fanouška šířit a chválit jméno Jasona Isbella, protože tenhle chlapík nás, když né spasí, tak aspoň zachrání. Dejte na mě, nekecám vám slova půl.

„I lost a good friend
Christmas time when folks go off the deep end
His woman took the kids and he took klonopin
Enough to kill a man of twice his size

Not for me to understand
Remember him when he was still a proud man
A vandals smile a baseball in his right hand
Nothing but the blue sky in his eye“

Kolik jsem takových měl.