Recykluju, no. Věc se má tak, že pořád hledám práci a nechci se rozptylovat psaním nějakých nesmyslů (se vší úctou k mojí publicistický kariéře). V rámci toho jsem si vzpomněl na tenhle profil/recenzi a uvědomil jsem si, že ho nemám ani na last.fm. Původně jsem to psal jen tak, pak pro Xplaylist.cz a nakonec to dotáhl až na stránky FULLMOONu. Čili nemám představu jestli to někdo četl, ale myslím, že to je jeden z nejhezčích textů co jsem napsal, tak co. Já vim, zas je to o Blackovi, je to trapný, ale vzpomněl jsem si na to hlavně proto, že jsem si zase pustil Honeycomb a ta deska mě nepřestává fascinovat svojí krásou, sorry soudnosti, dneska jsi prohrála na body.
Frank Black je génius. Je rok 2011(13,14...), a když prohlásím, že někoho považuji za génia, je
třeba si uvědomit souvislosti. Wolfgang Amadeus Mozart začal komponovat v pěti
letech, v sedmnácti se stal vyvoleným skladatelem na císařském dvoře, zdechnul
ve třiceti pěti. Dnešní popkultura požírá svoje děti tak rychle, že kdybyste
chtěli její standardy aplikovat na osmnácté století, musel by Wolfy začít v půl
roce, dotáhnout to na dvůr ve třech a ukomponovat se k smrti maximálně v
deseti. Dneska všechno rychlejší a méně kvalitní. Švy nedrží, lepidla nedrží,
nic nedrží. Frank Black založil, vedl a pohřbil (i když kousky pořád čouhají
nad hlínu...update) nejslavnější alternativně-indie-noisovou kapelu historie. Složil
devadesát procent materiálu, otextoval ho a nehrál u toho všeho na trubku jenom
proto, že se mu nechtělo. Frank Black je Mozart naší doby, nesrovnatelně horší,
ale pro potřeby našeho věku dokonale postačující. Šest let existence,
čtyři (pět, chcete-li) alba a konec (tvůrčího procesu....update). Takhle už se dneska
muzika nedělá. Nevím, jestli na to hudebníci už nemají, doba tomu nepřeje nebo
vydavatelské společnosti drží svých posledních pár velkých jmen na krátkém
tvůrčím řetězu (deska nejrychleji jednou za tři roky, aby si děcka stihly
koupit tu minulou).
Jenže po rozpadu (prvním
no) Pixies to pro Charlese Michaela Kittridge Thompsona IV neskončilo, i když
držet krok s jeho hudebními alteregy dá někdy zabrat. V Pixies si říkal Francis
Black, což hned po odchodu přesmýkl na Frank Black, to se pak změnilo na Frank
Black and the Catholics, zpátky k Frankovi Blackovi přes Franka Blacka Francise
až k reunionu Pixies, znovu jménu Black Francis a projektu Grand Duchy (se
svojí druhou manželkou). A od tohoto momentu to začíná být malinko
komplikované.
Co se snažím říct je, že
Frank Black není jednoduchá osobnost, je to totiž génius. Když se Pixies dali
znovu dohromady, byl na jejich prvním turné natočený dokument sledující vztahy
v kapele a všechno okolo. Promo jako každé jiné, za peníze sledujete skupinku
pošuků. Je tam ale jedna skvělá scéna. Frank Black leží na své posteli v tour
busu, místa malinko, jeho obrovské břicho téměř škrtá o strop výklenku, u toho
poslouchá discmana. V něm mu pořád dokolečka hraje relaxační nahrávka a spolu s
ní opakuje „všechno je v pořádku, každý tě má rád, všechno je v pořádku, každý
tě má rád, všechno je v pořádku, každý tě má rád“. Rockové hvězdy a jejich
nabubřelá ega? Tady před vámi leží tlustý plešatý chlápek spíše po středních
letech, který si není jistý ani tím, jestli se mu ta vyprodaná hala, co na něj
čeká za zavřenými dveřmi, nepřišla vysmát. Naprosto bezdůvodně, Franka Blacka
nejde nemilovat.
Už bylo řečeno, že Pixies
byli hodně produktivní kapela, kromě oněch čtyřech regulérních desek, což je na
šest let až dost, mají na kontě ještě jedno EP (update) a z materiálu, který se nikam
oficiálně nevešel, se po jejich rozpadu ziskuchtivému komukoli podařilo vydat
cca milion kompilací a bootlegů (za všechny jmenujme Death to the Pixies,
Pixies at the BBC a Complete 'B' Sides). Francis však ve tvůrčí aktivitě
nepolevil, ani když už nebyl tak na očích. A je hrozně zajímavé sledovat, kam
se ve své hudbě posunuje. Na triptychu jeho prvních sólových desek (eponymní
debut, Teenager of the Year, Cult of Ray) samozřejmě můžete slyšet odkaz
Pixies, ostatně je vymyslel, napsal a složil, ale zároveň se zde pouští do
žánrů, které by v jeho domácí kapele neprošly. Tagy jako: „electro acoustic
pleasure drone“ nebo „i listen to this late at night in my underwear“ snad
mluví za vše. Ok, vážně – singer-songwriter, electro (troníček) i surf punk.
Někdo by to asi nazval neuspořádanými kolekcemi člověka, co sedí zároveň na
několika židlích a neumí se rozhodnout, která mu vyhovuje nejvíce. My Pražané
svému Francisovi rozumíme. Geniální desky jedna vedle druhé, ale uzavřená
kapitola. Ach, abych nezapomněl, napsal a vydal je v rozmezí tří let, přičemž
Teenager of the Year je v podstatě dvojalbum.
Asi mu bylo smutno, a tak
se začal paktovat s jinými lidmi. Vzešla z toho nová kapela Frank Black and the
Catholics a Frank nám ukázal zase jiná záda. Vykašlal se na všechny experimenty
a s první deskou (s novým projektem tradičně eponymní) se vrátil do náruče
alternativního punk rocku. Jenže. Možná s přibývajícími léty, možná vlivem
nových spoluhráčů, začala růžky vystrkovat jiná část jeho hudební osobnosti.
Zbustrované kytary, dunivá basa, přísné bicí, jistě, ale kde se vzala, tu se
vzala slide kytara a country feeling ne patrný na první dobrou, ale s pozorným
poslechem jasnější na každou další. To, co na první desce začali, pak rozvíjeli
na každé další trochu víc až se od alternativního noise-punk-rocku, obchodní
značky Frankova jména, odklonil s neodvratnou definitivou tak, jako se každá
pořádná politická strana po volbách vypořádá se sliby ve svém programu.
Mimochodem po debutu vycházely Pistolero, Sunday Sunny Mill Valley Groove Day
(ta tedy oficiálně nikdy nevyšla, ale dá se najít), Dog in the Sand, Black Letter Days,
Devil's Workshop a Show Me Your Tears, co rok. Vlastně proč to neříct
jednodušeji - od roku 1993 po letošek Frank Black vynechal jenom 1995, 1997 a
2000 (ale to vyšla nevyšla Sunday Sunny
Mill Valley Groove Day). Napravil to lety 2002 a 2006 kdy stihl za rok desky
dvě. Jestli vás to zajímá, letos vydá desku (to můžete říct stejně tak v roce 2011, jako letos - universální pravda).
Je třeba přiznat, že v éře
s katolíky ne vždy mířil na desítku, takže se ty desky trochu slily v jedno, s
výjimkou té první (protože je i na Blackovi vysoké standardy skvělá) a poslední
(protože je v mnoha ohledech speciální).
Show Me Your Tears je
poslední deska kterou nahrál s The Catolics a už během jejího nahrávání se
pomalu formoval reunion Pixies. S jejím vydáním byla činnost kapely oficiálně
ukončena, protože ani génius Blackova formátu se nedokáže rozkrájet a jet
zároveň turné s kapelou co mu platí hypotéku (Pixies), natáčet desky a objíždět svět s
doprovodnou kapelou (Catolics) a vydávat desky pod vlastním jménem (plus sem
tam samostatný recitál).
Umělec potřebuje trpět,
jenom utrpení nás posunuje dál. Je hrozné to takhle napsat, ale je to pravda.
Šťastní lidé nemají žádné příběhy. Frank Black ví, jak se trpí. Show Me Your
Tears je totiž deska, která reflektuje definitivní rozpad jeho prvního
manželství a následný rozvod. A věru to není veselé poslouchání. Zapomeňte na
texty o mimozemšťanech, abstraktních malbách a podobných blbostech. Frank Black
se spálil jak brus a potřeboval se z toho vypovídat. O čem se na deskách zpívá,
rvu skoro do každého svého článku ve Full Moonu, převážně to dělám proto, abych
text natáhl na 15000 znaků a vyrazil z Apačky nějaké peníze navíc, kdyby se ty
odstavce vyhodily, nestalo by se vůbec nic. Ostatně spousta muziky, co
poslouchám, má texty o ničem. Takové nic, co dobře zní. Když sem píšu, že texty
od Frank Blacka na Show Me Your Tears cenu poslouchat zatraceně má, musíte mi
to prostě věřit. Starý opuštěný chlápek, co si uvědomil, jak dlouho žil ve lži
a pocity zmatení a vzteku mu udělaly velkou díru uprostřed hrudi. Kdo z nás to
nezažil. Navíc na téhle desce Frank zakončuje svůj country oblouk, takže si
slide kytary užijete, až se vám to bude líbit, ale navíc piana, banja,
harmoniky – nedosti na tom Frank nakročil k Blues.
Rok 2004 nás ještě
překvapí deskou Frank Black Francis, ale to je spíše sběratelská libůstka,
protože se jedná o dvojdesku, na jejíž první půlce je zaznamenán demosnímek
Blacka, akusticky jenom s kytarou, který přímo předcházel prvním nahrávkám
Pixies a na druhém jsou Blackem vlastnoručně předělané skladby Pixies. Ale
dále, nebo lépe, konečně k věci.
Nejsem zrovna pánem účinné
zkratky a tak všechno, co bylo až doteď napsáno, vede sem. Tento článek, ať už
to vypadá jakkoli, je totiž recenzí na desátou studiovou nahrávku Frank Blacka,
vůdčí postavy Pixies a génia naší doby. Jedná se o jeho první sólovou desku od
roku 1996, kdy vyšel Cult Of Ray, ale kdyby nebyla zmíněna tvorba, která těchto
deset let vyplnila, žánrový odklon by nedával žádný smysl.
Vítr vám vždycky bude spíš
foukat do obličeje, než do zad, ale co uděláte větru? Krkem mu zakroutíte
těžko. To si uvědomil i Black, a tak vydal desku usmíření. Ta myšlenka v něm
nicméně zrála deset let. Krycí jméno bylo Black On Blonde (odkaz na Dylanovu
Blonde on Blonde). Black chtěl desku nahrát v Nashvillu s místními muzikanty
(jako Dylan), které mu pomůže vybrat producent Jon Tiven. Ten nakonec sehnal
takové hráče jako Stevea Croppera (z toho, že ho neznáte, si nedělejte hlavu,
já ho taky neznám, ale wikipedie říká, že ho Rolling Stone vyhlásil 36.
nejlepším kytaristou všech dob, takže něco do CV si napsat určitě může) nebo
Reggieho Younga (ex-Presley guitarist mluví za vše). List hudebníků, co se na
ní podíleli, se nakonec pořádně natáhl, ale jde nám především o našeho tlustého
génia, že ano.
Když jsem přemýšlel jak o
téhle desce psát, jako první mi hlavou prolétla myšlenka, že by bylo super
napsat něco jako: „Honeycomb je z těch desek, o které by se nemělo číst, ale
měly byste si ji poslechnout – a tím bych to pro dnešek ukončil“. Nebudu
zastírat, že se mě to drželo docela dlouho, ale nakonec jsem si to rozmluvil ze
dvou důvodů. Jednak čím starší jsem, tím palčivěji si uvědomuji, že můj smysl
pro humor se často nepotkává s populárními náladami ve společnosti, ale hlavně
si myslím, že když už někdo čte recenzi na desku a k té skutečné recenzi se
dostane po 10000 znacích, zaslouží si se o ní alespoň něco dovědět.
Takže začněme základní
premisou, že Honeycomb je dílem génia. Jako taková se vymyká běžným kategoriím
a tak jiné hodnocení než 100%, popřípadě 10/10 nepřichází v úvahu.
Dále by asi bylo dobré
zmínit, že verze, která koluje internetem s přízviskem „advance“ se od té, co
nakonec vyšla na cd, liší pořadím písniček a jako by to nestačilo, mám skladby
přeházené. Takže například když napíšu „Od úvodní Sing For Joy, něco něco...“,
milosrdný čtenář si domyslí „...v závěrečné Sing For Joy bla bla...“. Čili.
Od úvodní Sing For Joy je
vám jasné, že máte co dočinění s tak trochu jiným Frankem Blackem, než na
jakého jste byli zvyklí. Nemá cenu tu rozpitvávat, co kdo hraje nebo nehraje,
důležitá je nálada. Začít desku popěvkem nanananananana, je nebezpečné, protože
se z toho může vyklubat pěkná blbost, ale když víte, co děláte, můžete si
dovolit začít třeba s umbajkví. Black působí dojmem stahaného chlapa, co už
všechno zažil, všude byl a co měl, to udělal. Teď už jenom vypráví smutné
příběhy o lidech, co nic nezažili, nebyli nikde a všechno, co udělali, bylo, že
se uchlastali k smrti. A celé to orámuje ironickým refrénem: „Sing for joy,
Sing for laughs, Sing for joy, Sing for joy, If nothing else, Sing for joy“.
žádnou lepší verzi jsem nenašel, si to prostě ukradněte, no ni?!
Pocit rezignace, ale smíření se táhne celou nahrávkou, a když sami sebe najdete
v malinko komplikované životní situaci, je podle mě právě tohle deska, která
vám dodá potřebný nadhled. Příklad? Another Velvet Nightmare - „no i never
would have come here, but my eyes they would not focus, so i took my last three
dollars, and i spent them on a drink“. Jestli jste někdy měli v kapse ty fakt
poslední tři dolary, tak víte, o čem mluvím. Honeycomb, geniální křehká balada
s geniálně technicky vybroušenou kytarou vás donutí přemýšlet o tom, že punk je
dneska už fakt jen muzika pro děcka a střídmým pohybem po dvou pražcích toho
vyjádříte tisíckrát víc, než když si rozřežete obličej třeba všemi žiletkami
světa.
a teď mi řekněte, že to není boží
Jako by to všechno nestačilo, Black si moc dobře uvědomuje, jak je nad
věcí a že mu lidi, co ho nemají rádi, můžou políbit kobylku. Lone child - „I
don't like you much, I am like a wolf, I'm not full of your hate, I'm full of
my grace, See here my face, I am a king....I'll be moving on, creeping off the
stage, I'll be tearing you out, tearing you down, I'm growling now in the
wings“. Dalo by se takhle psát o každé jedné skladbě z té desky, ale zakončeme
to se závěrečným kouskem mojí speciální verze. All Around The World je povídání
o chlápkovi, co už by chtěl z tohohle světa odejít, protože tu pobyl déle, než
sám chtěl a asi i o něco déle, než chtěli všichni ostatní. Black to však zpívá
s takovou manýrou, že máte skoro chuť říct - „přeci nebude tak zle“. Wiki facts
- na desce se nacházejí hned tři cover verze. The Dark End of the Street -
James Carr (neznám), Sunday Sunny Mill Valley Groove Day - Doug Sahm (neslyšel),
Song of the Shrimp - Elvis Presley (nezajímá).
Desátá studiová deska
přesto nejlepší v čemkoli, na co sáhne, ukažte mi snazší způsob, jak
definovat génia. Nedosti na tom Frank Black touhle deskou objevuje pro svoje
fanoušky i po všech těch letech nové a netušené obzory. Vciťte se do pozice
obyčejného fanouška Pixies, co na last.fm hledá novou inspiraci a vyskočí na
něj tenhle vybroušený diamant. I když to zní arogantně, a já se za to předem
omlouvám, tahle deska si omotá kolem prstu každého, kdo nemá v hlavě úplně
nastláno.
Od roku 2005 Frank vydal
dalších šest desek (ééé ble ble), ale já jsem systematik a tak jdu krok za krokem ve všem, co
dělám. Honeycomb si mě ulovila na proklatě dlouho dobu, nicméně každou minutu
svého času, kterou jsem jí věnoval, mi oplatila tím nejlepším způsobem, jakým
to pro vás hudba může udělat – naučila mě něco, co by ze mě nevymlátili ani v
buddhistickém klášteře, naučila mě počítat do deseti a uvědomit si, že už někde
kolem sedmičky je všechno relativní, u osmičky má každý svoje důvody, v devět
lidi přestanete soudit a na deset už je vám to všechno jenom k smíchu. Jsem
systematik, šest desek, čeká mě ještě spousta práce a Frank Black mi to svojí
produktivitou neusnadní. Ale kdo jsem já, abych si stěžoval, že můžu existovat
ve stejném čase jako jeden velký, i když trochu tlustý, génius.
