10.11.2013 - Califone (skoro)

Aha! Vsadím se, že jste si mysleli, že už jsem se na to vykašlal, že tohle je jeden z těch mnoha případů, kdy jsem něco začal a vykašlal se na to, než uběhl měsíc. Dovolte, abych to vysvětlil.

Pár týdnů zpátky jsme se vydali na výlet do Beskyd. Beskydy jsou super – příroda, kopce, Poláci – kromě metra všechno, co Pražák potřebuje ke štěstí. Jedna věc se odtamtud ale dělá blbě - není moc čas na psaní. Po návratu z prodlouženýho víkendu jsem se to rozhodl obšlápnout tím, že sem hodím video, jak hraju na banjo. Brnkačka, abychom trochu přitlačili na struny (haha) doslovného humoru. Mám už dlouho takovou fantaskní ideu. Pamatujete si, jak Vedder vydal tu desku na ukulele? Mě na ní dost sraly ty covery, nepřišlo mi to jako moc dobrý písničky a říkal jsem si, že původní tvorba je obecně mnohem lepší. Po důkladné rozvaze jsem se rozhodl, že když to Eddie neumí sám, musím mu s tím trochu pomoct. A tak sem vymyslel projekt „ukulele songs for Eddie Vedder“. Spočívalo to v tom, že založím youtube kanál, na kterej budu nahrávat písničky na ukulele, o kterých si myslím, že sou dobrej rock and roll. Eddie si je pak vezme, otextuje, vydá, pohoda. Ne jen moje, bude to otevřené pro kohokoli, protože věřím, že existuje spousta lidí jako já. Neuvěřitelně talentovaní, ale bez potenciálu s tím cokoliv dělat, protože…co já vím, asi mě/je moc/málo mlátili, když jsem byl/byli dítě/děti. Tu ideu jsem později rozšířil i na banjo, protože na to, že vlastně na nic hrát neumím, mi tu chybí snad jen hoboj (note to self - koupit hoboj).

Takže jsem se do toho dal, hrát na banjo je jednoduchý, ne? Skoro jako hrát na ukulele. Udělal sem záklaní riff, ale bylo to krátký, tak sem přihodil jeden, pak druhej, pak třetí. Takže jsem docílil populárního: verse, chorus, verse, chorus, solo, bad solo. Mělo to přes dvě minuty, dokonce jsem už slyšel jak si do toho           Vedder spokojeně chrochtá. Jenže pak narazila kosa na kámen. Když jsem se to snažil zahrát dohromady,  nemohl jsem to zaboha přehmatat (to je výraz odborné hudební terminologie, si to najděte, když mi           nevěříte). Na to, jak jsem obecně neschopný, jsem dost pedant i co se týče hodnocení sama sebe. Čili,         jestliže jsem nebyl schopen zahrát to jak bylo zamýšleno, nemá smysl to kamkoli publikovat (ach, kdybych tak jen měl podobná měřítka na svůj psaný projev). A tak jsem trávil týden (piče fakt regulérních 7 dní)       cvičením na banjo (slovy Lese Claypoola: „Funny thing about weekends when you're unemployed. They don't quite mean so much“)

A víte co? Stejně sem to nezahrál. Je jasné, že když se rozhodnete něco zkusit, tak si nekoupíte nástroj za 10000, já sem si třeba koupil banjo asi za 3000…to je proklatě málo. Za následek to má to, že od Gčka níž (tj. spodní tři struny, banjo se standardně ladí G, D, G, B, D) zní můj nástroj jako sitar. Nevím jestli jste někdy hráli týden na sitar, já, vzhledem k tomu, že nejsem zakládající člen The Beatles, ne. Zaručuju vám, že po pár dnech, když zaslechnete zvuk svého nástroje a melodii svojí geniální kompozice, kterou nedokážete zahrát, jak chcete, máte chuť trhat koťátka na kusy. Čili tohle jsem na chvilku odložil na vedlejší kolej, jenom pro jistotu, abych si uchoval mentální zdraví, chápete…ostatně práce se sama taky nenajde (ověřili jsme za vás). Problém byl, že jsem se zařekl, že příští věc, co na blog dám, bude to video, děj se co děj. Ale mám pocit, že jsem se s tím natrápil dost na to, abych uznal, že to momentálně není v mých silách a není mi 10, abych trval na každém nesmyslu, co si zamanu….ok takže tolik k pauze a úvodu a teď o čem dneska budu psát – Califone.

Je fér napsat, že o existenci téhle kapely vím a) dva dni, b) od dubna 2007 – záleží na úhlu pohledu, reálnější je ten co mi sluší míň, samo.

Ale popořádku.

Rozhodnutí obšťastnit zase jednou veřejný prostor mojí povznášející přítomností padlo v sobotu odpoledne ve Skřivanech. To je taková vesnice u Nového Bydžova. To je takové městečko u Hradce Králové. To je takové město na východ od Prahy. To je taky pěkná díra, ale moje díra. Milé tatínek se zrovna rozplýval nad tím, že by chtěl vidět tohle a tamto (obecně kapely o kterých nejen že nemám šajn, ale vlastně vůbec netuším, že existujou – jejich rodinná komunikace je vůbec zajímavá – „to zní jak ble ble ble“, „nene, to zní jako ble ble ble, když vykrádal ble ble ble ble ble“, většinou u těchhle polemik jenom statuju a myslím si „csss, taky mám názory na věci co o nich nic nevím, byste koukali!“), ale že tohle hraje v sobotu v Praze v Pilotu (tamto hraje v Pilotu až v neděli – Scout Niblett – tu desku coverů od Murder by Death znáte? Ono toho v Pilotu hraje hodně!) a že na to pudem. Co mě přesvědčilo, bylo, že mi to hrozně připomínalo písničku ze soundtracku ke Stranger Than Fiction, kterou zbožňuju. Ten soundtrack tam moc ne, mohl by být geniální, ale člověk co to dával dohromady to hrozně přeplácal – nerad poslouchám svojí nejoblíbenější písničku od Spoon

A hned potom takovou blbost jako je Mind Your Own Business od Delta 5 (ani mě nehne to sem dávat, stačilo, že sem si už po 5146324522 zjišťoval jak se speluje slovo business). Na tý desce je ještě pár skvělejch skladeb, z historie populární kultury, který byste měli znát (minimálně Whole Wild World od Wreckless Eric a That’s Entertainment od The Jam – klidně si to pusťte jako cover od Morrisseyho). K té, co mě v sobotu dokopala mezi lidi, si promluvíme později. Ostatně ten film taky stojí za to vidět, to zkuste.

Jak asi vyplynulo z výše napsaného, nechodím už mezi lidi moc často. Né že bych měl z venkovních prostorů fobii nebo měl něco proti lidem obecně, ale pravda je, že jsem světem klubový scény hrozně zpruzelej. Ten algoritmus je monotónní. Jdeš na koncert, dáš si pivo, potkáš nějaký známý, poslechneš si pár písniček, ohrneš nos, jdeš domu. Všechno sem to zažil už mockrát, až moc mockrát na to, abych v tom viděl jakýkoli vzrušení. Teda ne, že bych se modlil za psychopata s brokovnicí, co by pro mě udělal z koncertu nezapomenutelný zážitek, ale drtivá většina živých performancí mě k uzoufání nudí. Promiň, světe. Že jsem se včera rozhoupal vylézt z nory, jsem rád už jen kvůli tomu, že to bylo v Pilotu. Vyrozuměl jsem, že to je prostor bývalého kina a myslím, že to mají udělané moc hezky, už dlouho sem v Praze nebyl někde, kde bych se cítil fyzicky příjemně, Kafé v Lese? Nenechte se vysmát.

Večer otvíral Tony Dekker, kanadský písničkář, který navzdory mým nemístným poznámkám NENÍ členem The Arcade Fire. A otvíral ho hrozně hezky. Někdo si stěžoval, že to je moc monotónní, nebo že to je, cituji, „hrozně sladké“ (nikdy jsem těmhle kulinářskejm metaforám moc nerozuměl). Mně se to líbilo dost, dokonce mi ani nevadilo, že byly všechny písničky o tom, že jel jednou s kapelou kolem nějákýho jezera (netřeba dodávat, že v Kanadě to není jako míjet mácháč…je to na trochu delší lokte). Tonyho kapela se jmenuje Great Lake Swimmers (ten týpek má zřejmě nějakej problém s plaváním) a určitě to bude stát za prověření (update – ani ne), stejně jako sólová deska, kterou Tony zrovna vydává – tvorba kapely se tedy krade snadněji (u těchhle malejch interpretů to máte samý .zip, .rar a heslo…co tady musí člověk udělat aby mu lidi věřili, že si tu desku pak koupí! …).

Califone přijeli jenom ve dvou, což bylo v přímém rozporu se znalostí diskografie, kterou jsem nabyl během sobotního odpoledne, sledováním nějáké session pro rádio umístěné na youtube. Tam jich bylo spousta, měli ženskou a banjo (to jen k uzavření uměleckého oblouku). Tady byli dva a i přes to, že množství instrumentů bylo v nepoměrné převaze, banjo byste pohledali (a nenašli). Snažili se mě přesvědčit, že mnou hledaná interpretka jemnějšího pohlaví, byl ve skutečnosti ten fousatej chlap co vypadal jak někdo z Harryho Pottera, ale na to jsem nepřistoupil. Publikum bylo poloprázdné, a to půlku té půlky sálu obstarávali lidé, které si kapela zřejmě přivezla s sebou… druhou půlku (čili čtvrtinu z původního celku) obstarávali krásní mladí lidé. A protože jsem zrovna svůj posluchačský život obohatil, cca o 15 let později než jsem mohl a měl, o Eels, tak si pojďme poslechnout něco, co sice není k úplně k tématu, ale tak - zapojíme fantazii.

Nemám rád slovo hipster, je to nadužívané, děcka se tím častují na potkání a nikdo pořádně neví, co to znamená. Ale když někoho takového potkám, tak to poznám. Jsem touhle myšlenkou okupovaný, protože vím, že s mým obtížně potlačovaným narcismem jsem na půl cesty, ale zároveň bych se tam nikdy nepustil. Taky vím, že každým, kdo se snaží vypadat zajímavě ve svých hubeňoučkých džínách, svetru z osmdesátých let, co nevypadal dobře ani tehdy a beaniem, z hlouby srdce opovrhuju. Ale zase jsem striktně proti uniformitě. Myslím, že sem někde uvnitř vlastně docela nácek, co chce, aby bylo všechno tak, jak si on usmyslí…jenom neví, jak to přesně je…ale takhle to není. Nemám to jednoduché, říkám to pořád. Ale to jsem odbočil, prostě tam na můj vkus bylo moc kluků s knírem a manuální zrcadlovkou (ty vole ještě že sem nezahlídl polaroid, to bych zas měl keců, že bych si musel sám jednu plácnout).

Pánové předváděli na dva hráče obstojný výkon. Hráli (asi) z poslední desky, tu jsem si tedy stáhnul dneska a moc zábavná mi nepřijde, ale aspoň jsou to docela zábavní a sympatičtí lidi, takže potud dobré. Ze začátku jsem si myslel, že mě to bude bavit, ale postupně to upadalo do monotonnosti a nakonec z toho byla už regulérní nuda – nerad před umělci zívám, ale bránil jsem se tomu jen stěží. Naštěstí to zachránili přídavkem. Pilot má dost nešikovně vyřešenou backstage, takže když skončí regulérní set, umělci by museli projít celým davem (ehh…skupinou) a v podstatě odejít ze sálu, to si vzhledem k zmlsanosti dnešního publika lajzne málo kdo, a tak si pánové jen tak stoupli na stranu pódia (každý na jinou) a koukali na sebe, jestli tedy ano, nebo ne. Nakonec tedy ano. A zahráli tohle.

Ukázalo se, že Califone nezní jako něco ze soundtracku ke Stranger Thank Fiction, ukázalo se, že oni JSOU ta kapela. Nevím jestli ten pocit znáte. Já spíš ze snů, než že by se mi to stávalo za plného vědomí a jestli tohle nestálo za to dvě stě pade a sobotní večer, tak už nevím co by. Chvilku jsem přemýšlel, jestli se mi to vážně nezdá a jestli bych toho neměl využít výskokem na pódium, zhmotněním banja (ve snu ne?!) a konečně nahráním toho zmrdanýho songu pro Veddera, ale nakonec jsem to zavrhl s tím, že i kdyby se mi to podařilo, tak pravděpodobně za cenu toho, že budu nahý, protože to spíš vystihuje ligu snů, co se mi zdají. Bože to bylo dobré, sice to proložili natahovanou psychedelickou pasáží, ale naštěstí měli dost soudnosti se nakonec vrátit do původního riffu a těch několik minut jsem mohl cítit jak moje srdce fyzicky plesá, sice moc nevím, co to znamená, ale takhle něják jsem si to vždycky představoval, paráda, díky.

A to je cca všechno.

Jo, další zajímavá věc co se stala za posledních pár dní je, že jsem konečně udělal řidičák, napočtvrté, a tak se můžete těšit na podobné scénky – už brzy ve vaší ulici!