Je to spousta textu
a žádný vobrázky, chápu. Nebojme se toho.
K New Model Army
jsem se dopátral s deskou Carnival, čili evidentně v roce 2005,
což je bratru 20 let s křížkem po funuse. Omluvou mi budiž, že
když oni vydávali první desku, roztrpčení Justina Sullivana
thatcherskou Anglii mě nechávalo chladným, měl jsem zřejmě jiné
problémy, například jak se naučit chodit.
Tenhle deficit jsem
se pokusil dohnat tím, že nedělní koncert byl již jejich
čtvrtým, ve třetím státě, který jsem navštívil – což je
slušné skóre na pocity, které to ve mně obvykle vyvolává.
Poprvé se mi to povedlo v prosinci 2009 v Londýně (jak já miluju
last.fm, vy ne?) a z toho koncertu ve mně žádný hlubší šrámy
nezůstaly. Druhou šanci jsem měl v březnu 2010, kdy jsem si
přijel do Prahy lízat nějaký rány a skončil v Bratislavě na
NMA – tady jsou ty záblesky trochu jasnější, vidím sebe a
Apačku na baru v nějaké slovenské špeluňce, jak ležérně
usrkáváme skleničku sektu. Vůbec nechápu, co nás to napadlo,
nic takového jsem neudělal nikdy před tím a ani nikdy po tom. A
podle mě to ani v tom klubu neudělal nikdy nikdo a tu flašku tam
měli jenom jako dekoraci. A nakonec zase v Londýně, v prosinci
2011, tam už jsou obrysy zcela viditelné, protože si pamatuju, že
jsem z toho koncertu odešel před koncem. Když se mě šatnářka
ptala, proč odcházím, světácky jsem jí vysvětlil, že už jsem
viděl všechno, co potřebuju, kteroužto větu dneska už moc
nechápu, ale asi mi to tehdá dávalo nějaký smysl. Nevinil bych z
toho ani moc kapelu, spíš mě už tenkrát sralo chodit na koncerty
sám a necejtil sem se mezi všema těma anglickejma popelářema
(protože to je publikum NMA v Anglii) moc dobře. V tý době jsem
přispíval do Fullmoonu, ale tenhle report nebyl schopen napsat,
protože jsem nechtěl lhát a i když jsem se snažil, nic kloudnýho
ze mě nelezlo. Našel jsem, co jsem si z toho reportu nechal a znělo
to takhle:
ČERNÁ A BÍLÁ
NEW MODEL ARMY
Typické příznaky pásmové nemoci:
únava
dezorientace
nevolnost
bolesti hlavy
nespavost
dehydratace a nechutenství
podrážděnost
iracionální chování
Aklimatizace může trvat celý život
Vůbec netuším, kam sem tím mířil, ale asi to bylo dost hluboký...tak ještě, že jsem se na to vykašlal, to by zas byla vostuda.
Tenhle report je
vlastně dohánění restů, protože už to jednou musím napsat ne?
Viděl sem to čtyřikrát.
V LMB jsem byl
naposledy v červenci 2008 na Jaguar Love (můžu dostat ještě
jedno haleluja za last.fm?). Dokonce jsem z toho napsal jeden ze
svých prvních reportů, bohužel se vyznačuje mírou rasismu a
homofobie, kterou bych u sebe nečekal, taky to z půlky zní ne jak
článek o hudbě, ale módní policie, ale budiž, všichni se
učíme. Ten koncert má mimochodem jednu z nejlepších promo statí,
co jsem na last.fm kdy četl, doporučuji, ale zpět k prostoru. V
Music Baru se toho za těch 5 let moc nezměnilo. Když jsem byl
mladší, hrála tam jen Mňága a Žďorp a Chinaski (mimochodem
první koncert na který jsem šel vůbec, ke cti mi slouží, že
sem se tak styděl, že sem tam nevlezl a lístek raději zahodil).
Jo a Jirka Newman se svojí 80's party. Doba se změnila, Chinaski
teď hrajou v O2 aréně a kapely jako NMA a Primal Scream v LMB pro
800 lidí, hádám, že každá země má takový hudební fanoušky,
jaké si zaslouží. Vím, že si lidi často stěžují na zvuk toho
klubu, já bych to viděl někde na remízu, podle mě se to nazvučit
dá, ale musíte mít šikovnýho zvukaře, to NMA maj, ale teda
tvrdit, že to je nějaká Royal Albert Hall, je taky blbost. Uměl
bych si představit, že to někdo na dva roky zavře, vyrve tomu
střeva a slavnostně to pak otevře koncertem J.A.R. jako klub s
nejlepším zvukem u nás, ale spíš uděláme další 80's party
ne?
Jako předskokani
byl připraven speciální jednorázový projekt Unkilled Epochal,
tj. Crossover práce Torra a Arana, jelikož mě talent jednoho i
druhého nechává dost chladným, jejich kombinace na tom moc
nezměnila. Nicméně sem pochopil, že Aran je největší fanoušek
NMA na světě a tak je hezký, že si před nima mohli zahrát,
ostatně si to uspořádali a asi i zaplatili, protože vyprodáno
rozhodně nebylo. Taky kdo by u nás měl dělat předkapelu NMA –
Prohrála v Kartách? Divokej Bill?
NMA do Prahy přijeli
těsně po vydání nové desky – Between Dog nad Wolf. S tou jsem
tedy měl trochu problém. Už od Carnivalu mám pocit, že to jedou
na přeskáčku. Carnival super, High blbost, Today is a Good Day
super, Between Dog and Wolf... Ale to by k tý
desce bylo až moc přísný. Ona je hlavně úplně jiná než
cokoli, co NMA natočili, stranou, že tam nejsou moc hity, zvukově
je to nebe a dudy. Točili to s nějakým zkušeným zvukovým
inženýrem, co spolupracoval s Tool, Soundgarden a bla bla (tuhle
informaci sem za poslední týden četl asi 20x, stejně jako, že
jim umřel manažer a odešel basák), nebudu snad ani předstírat,
že mě zajímá, jak se jmenuje, nicméně, když jsem slyšel
teaser té desky, co pustili před vydáním na youtube, nebyl jsem
šťastný. Možná tam mají v jedné skladbě 90 stop bicích, ale
přišlo mi to hrozně učesané a vyumělkované. Třeba ve srovnání
s Today is a Good Day to bylo, jako byste mix té desky strčili do
pračky a přidali aviváž. Nakonec jsme si tedy potykali, ale vím,
že to nebude deska, kterou si budu pouštět často (i když jsem
zjistil, že se u toho běhá na rekordy).
Otevřeli s I Need
More Time, žádný velký mudrování a hezky zostra. Myslím, že
na západ od nás jsou MNA o dost populárnější než v Čechách
(zvláště v Německu, tam holt mají k čemukoli co si dá do názvu
slovo „armáda“ takový otevřenější historický vztah), takže
si umím představit, že scéna je určena do větších klubů a
prostor. Ale o to lépe působila v tom pidi prostoru, kde přímo
před pódium narvete tak 4 řady fanoušků a zbytek se musí
rozmístit mezi sloupy. Kapela udělala dobrý dojem, zvláště to,
že Justin v rudém světle vypadal démonicky. Od poslední desky
hodně zestárl, celý zešedivěl a vůbec nevypadá dobře. Sice to
celkovému zážitku dodává na intenzitě, ale chvilkama jsem měl
pocit, jako by to už ani nebylo hezké, ale spíš strašidelné.
Jako se koukat na starého psa, který má pocit, že ještě může
a měl by, ale všichni okolo vidí, že už to dlouho nepude. Nerad
to píšu, ale nemyslím, že tu bude do sedmdesáti.
Vedle kláves byl
přidělaný zvon, takže bylo jasné, že dojde na Today is a Good
Day, bylo jen otázkou kdy. Tato byla zodpovězena hned následujícím
políčkem v setlistu a byl to jeden z vrcholů večera. Osobně mi
bylo líto, že z TIAGD nehráli víc. Justin to ostatně říkal v
nějakém rozhovoru, hrajou novou desku + vybírají z deseti hitů,
a když koukám na setlisty z jiných měst, tak to dodržují velice
doslova, dokonce i pořadí. Ale Autumn by je nezabil. Pak tedy
prosvištěli novou desku, nejlépe z toho vyšla Knievel, protože
když někdo zpívá „Do they come to see a man fall - or to see
him fly?“ museli byste být uvnitř mrtví, aby to s vámi při
pohledu na Sullivana něco neudělalo. A pak titulní Between Dog and
Wolf. Jinak to celé kromě hitů docela splývalo, sice to z desky
bylo naživo převedené dobře, ale nijak zásadně to se mnou
nehýbalo. Kluci z twitteru z toho tedy podle reakcí měli hluboký
niterný zážitek, ale soudě podle toho jak Music Bar vypadal, si
ho hýčkali pro sebe (rozuměj, občas někdo začal křepčit při
výběru z the best off, ale jenom tak v mezích slušnosti). Z the
best off došlo na Here Comes the War, Get Me Out a jako úplně
poslední What a Wonderful Way to Go. Každou z těchhle skladeb považuju za perlu, ale když je vyzobete
z desek a narvete do jednoho setlistu, je vidět jak sou si hrozně
podobné. NMA jsou jedna z mála kapel, která už spooooustu let
dokáže psát skvělé chytlavé písničky okořeněné výjimečnými
texty, a dokázala skvěle zamaskovat, že to jsou pořád jenom ty
čtyři akordy. Škoda si to kazit tím, že to lidem připomínáte,
zvláště když máte katalog, z kterého se dá setlist sestavit
mnohem sofistikovaněji, ale to je jen žvanění uraženého
fanouška, který chtěl slyšet Island. A Poison Street. A Green and
Grey. A Orange Tree Road a Stranger a R&R
a.....mohl bych pokračovat dlouho. Nakonec došlo i na oblíbenou
lidskou pyramidu, aby se neřeklo, že žádná nebyla, ale v tom ne
tak úplně narvaném kotli mi to přišlo až trochu legrační a
jsem rád, že se nikdo nezabil, takže všechno dobré. Kapela moc
nekomunikovala, mám tajné podezření, že si mysleli, že bychom
jim to nerozuměli.
Bylo to už počtvrté
a zase z toho mám ten divný pocit, že kdybych o to přišel, nic
zásadního by se nestalo. Ale až (jestli) NMA zase přijedou,
koupím si ten lístek a půjdu si stěžovat, že nehrají setlist
jenom pro mě, protože kdybych o to přišel, bylo by mi to líto.
Užívám si ten kousek života, v kterém se překrýváme s
Justinem Sullivanem, protože až to skončí, tohodle týpka bude
těžký nahradit. Je to dobou, je to náma.
P.S.: nemám žádný zajímavý fotky, páč mě ani nehne si na koncertech něco fotit, dost na tom že sem strávil celej večer zapisováním si setlistu, kterej se pak válí všude po internetu a videí NMA taky najdete přehršle. Tak sem aspoň dam roztomilý dítě v dresu Arsenalu, toho není nikdy dost.
Žádné komentáře:
Okomentovat