úterý 15. října 2013

15.10.2013 - New Model Army

Je to spousta textu a žádný vobrázky, chápu. Nebojme se toho.
K New Model Army jsem se dopátral s deskou Carnival, čili evidentně v roce 2005, což je bratru 20 let s křížkem po funuse. Omluvou mi budiž, že když oni vydávali první desku, roztrpčení Justina Sullivana thatcherskou Anglii mě nechávalo chladným, měl jsem zřejmě jiné problémy, například jak se naučit chodit.
Tenhle deficit jsem se pokusil dohnat tím, že nedělní koncert byl již jejich čtvrtým, ve třetím státě, který jsem navštívil – což je slušné skóre na pocity, které to ve mně obvykle vyvolává. Poprvé se mi to povedlo v prosinci 2009 v Londýně (jak já miluju last.fm, vy ne?) a z toho koncertu ve mně žádný hlubší šrámy nezůstaly. Druhou šanci jsem měl v březnu 2010, kdy jsem si přijel do Prahy lízat nějaký rány a skončil v Bratislavě na NMA – tady jsou ty záblesky trochu jasnější, vidím sebe a Apačku na baru v nějaké slovenské špeluňce, jak ležérně usrkáváme skleničku sektu. Vůbec nechápu, co nás to napadlo, nic takového jsem neudělal nikdy před tím a ani nikdy po tom. A podle mě to ani v tom klubu neudělal nikdy nikdo a tu flašku tam měli jenom jako dekoraci. A nakonec zase v Londýně, v prosinci 2011, tam už jsou obrysy zcela viditelné, protože si pamatuju, že jsem z toho koncertu odešel před koncem. Když se mě šatnářka ptala, proč odcházím, světácky jsem jí vysvětlil, že už jsem viděl všechno, co potřebuju, kteroužto větu dneska už moc nechápu, ale asi mi to tehdá dávalo nějaký smysl. Nevinil bych z toho ani moc kapelu, spíš mě už tenkrát sralo chodit na koncerty sám a necejtil sem se mezi všema těma anglickejma popelářema (protože to je publikum NMA v Anglii) moc dobře. V tý době jsem přispíval do Fullmoonu, ale tenhle report nebyl schopen napsat, protože jsem nechtěl lhát a i když jsem se snažil, nic kloudnýho ze mě nelezlo. Našel jsem, co jsem si z toho reportu nechal a znělo to takhle:

ČERNÁ A BÍLÁ

NEW MODEL ARMY

Typické příznaky pásmové nemoci:

únava
dezorientace
nevolnost
bolesti hlavy
nespavost
dehydratace a nechutenství
podrážděnost
iracionální chování

Aklimatizace může trvat celý život


Vůbec netuším, kam sem tím mířil, ale asi to bylo dost hluboký...tak ještě, že jsem se na to vykašlal, to by zas byla vostuda.

Tenhle report je vlastně dohánění restů, protože už to jednou musím napsat ne? Viděl sem to čtyřikrát.

V LMB jsem byl naposledy v červenci 2008 na Jaguar Love (můžu dostat ještě jedno haleluja za last.fm?). Dokonce jsem z toho napsal jeden ze svých prvních reportů, bohužel se vyznačuje mírou rasismu a homofobie, kterou bych u sebe nečekal, taky to z půlky zní ne jak článek o hudbě, ale módní policie, ale budiž, všichni se učíme. Ten koncert má mimochodem jednu z nejlepších promo statí, co jsem na last.fm kdy četl, doporučuji, ale zpět k prostoru. V Music Baru se toho za těch 5 let moc nezměnilo. Když jsem byl mladší, hrála tam jen Mňága a Žďorp a Chinaski (mimochodem první koncert na který jsem šel vůbec, ke cti mi slouží, že sem se tak styděl, že sem tam nevlezl a lístek raději zahodil). Jo a Jirka Newman se svojí 80's party. Doba se změnila, Chinaski teď hrajou v O2 aréně a kapely jako NMA a Primal Scream v LMB pro 800 lidí, hádám, že každá země má takový hudební fanoušky, jaké si zaslouží. Vím, že si lidi často stěžují na zvuk toho klubu, já bych to viděl někde na remízu, podle mě se to nazvučit dá, ale musíte mít šikovnýho zvukaře, to NMA maj, ale teda tvrdit, že to je nějaká Royal Albert Hall, je taky blbost. Uměl bych si představit, že to někdo na dva roky zavře, vyrve tomu střeva a slavnostně to pak otevře koncertem J.A.R. jako klub s nejlepším zvukem u nás, ale spíš uděláme další 80's party ne?
Jako předskokani byl připraven speciální jednorázový projekt Unkilled Epochal, tj. Crossover práce Torra a Arana, jelikož mě talent jednoho i druhého nechává dost chladným, jejich kombinace na tom moc nezměnila. Nicméně sem pochopil, že Aran je největší fanoušek NMA na světě a tak je hezký, že si před nima mohli zahrát, ostatně si to uspořádali a asi i zaplatili, protože vyprodáno rozhodně nebylo. Taky kdo by u nás měl dělat předkapelu NMA – Prohrála v Kartách? Divokej Bill?
NMA do Prahy přijeli těsně po vydání nové desky – Between Dog nad Wolf. S tou jsem tedy měl trochu problém. Už od Carnivalu mám pocit, že to jedou na přeskáčku. Carnival super, High blbost, Today is a Good Day super, Between Dog and Wolf... Ale to by k tý desce bylo až moc přísný. Ona je hlavně úplně jiná než cokoli, co NMA natočili, stranou, že tam nejsou moc hity, zvukově je to nebe a dudy. Točili to s nějakým zkušeným zvukovým inženýrem, co spolupracoval s Tool, Soundgarden a bla bla (tuhle informaci sem za poslední týden četl asi 20x, stejně jako, že jim umřel manažer a odešel basák), nebudu snad ani předstírat, že mě zajímá, jak se jmenuje, nicméně, když jsem slyšel teaser té desky, co pustili před vydáním na youtube, nebyl jsem šťastný. Možná tam mají v jedné skladbě 90 stop bicích, ale přišlo mi to hrozně učesané a vyumělkované. Třeba ve srovnání s Today is a Good Day to bylo, jako byste mix té desky strčili do pračky a přidali aviváž. Nakonec jsme si tedy potykali, ale vím, že to nebude deska, kterou si budu pouštět často (i když jsem zjistil, že se u toho běhá na rekordy).
Otevřeli s I Need More Time, žádný velký mudrování a hezky zostra. Myslím, že na západ od nás jsou MNA o dost populárnější než v Čechách (zvláště v Německu, tam holt mají k čemukoli co si dá do názvu slovo „armáda“ takový otevřenější historický vztah), takže si umím představit, že scéna je určena do větších klubů a prostor. Ale o to lépe působila v tom pidi prostoru, kde přímo před pódium narvete tak 4 řady fanoušků a zbytek se musí rozmístit mezi sloupy. Kapela udělala dobrý dojem, zvláště to, že Justin v rudém světle vypadal démonicky. Od poslední desky hodně zestárl, celý zešedivěl a vůbec nevypadá dobře. Sice to celkovému zážitku dodává na intenzitě, ale chvilkama jsem měl pocit, jako by to už ani nebylo hezké, ale spíš strašidelné. Jako se koukat na starého psa, který má pocit, že ještě může a měl by, ale všichni okolo vidí, že už to dlouho nepude. Nerad to píšu, ale nemyslím, že tu bude do sedmdesáti.
Vedle kláves byl přidělaný zvon, takže bylo jasné, že dojde na Today is a Good Day, bylo jen otázkou kdy. Tato byla zodpovězena hned následujícím políčkem v setlistu a byl to jeden z vrcholů večera. Osobně mi bylo líto, že z TIAGD nehráli víc. Justin to ostatně říkal v nějakém rozhovoru, hrajou novou desku + vybírají z deseti hitů, a když koukám na setlisty z jiných měst, tak to dodržují velice doslova, dokonce i pořadí. Ale Autumn by je nezabil. Pak tedy prosvištěli novou desku, nejlépe z toho vyšla Knievel, protože když někdo zpívá „Do they come to see a man fall - or to see him fly?“ museli byste být uvnitř mrtví, aby to s vámi při pohledu na Sullivana něco neudělalo. A pak titulní Between Dog and Wolf. Jinak to celé kromě hitů docela splývalo, sice to z desky bylo naživo převedené dobře, ale nijak zásadně to se mnou nehýbalo. Kluci z twitteru z toho tedy podle reakcí měli hluboký niterný zážitek, ale soudě podle toho jak Music Bar vypadal, si ho hýčkali pro sebe (rozuměj, občas někdo začal křepčit při výběru z the best off, ale jenom tak v mezích slušnosti). Z the best off došlo na Here Comes the War, Get Me Out a jako úplně poslední What a Wonderful Way to Go. Každou z těchhle skladeb považuju za perlu, ale když je vyzobete z desek a narvete do jednoho setlistu, je vidět jak sou si hrozně podobné. NMA jsou jedna z mála kapel, která už spooooustu let dokáže psát skvělé chytlavé písničky okořeněné výjimečnými texty, a dokázala skvěle zamaskovat, že to jsou pořád jenom ty čtyři akordy. Škoda si to kazit tím, že to lidem připomínáte, zvláště když máte katalog, z kterého se dá setlist sestavit mnohem sofistikovaněji, ale to je jen žvanění uraženého fanouška, který chtěl slyšet Island. A Poison Street. A Green and Grey. A Orange Tree Road a Stranger a R&R a.....mohl bych pokračovat dlouho. Nakonec došlo i na oblíbenou lidskou pyramidu, aby se neřeklo, že žádná nebyla, ale v tom ne tak úplně narvaném kotli mi to přišlo až trochu legrační a jsem rád, že se nikdo nezabil, takže všechno dobré. Kapela moc nekomunikovala, mám tajné podezření, že si mysleli, že bychom jim to nerozuměli.
Bylo to už počtvrté a zase z toho mám ten divný pocit, že kdybych o to přišel, nic zásadního by se nestalo. Ale až (jestli) NMA zase přijedou, koupím si ten lístek a půjdu si stěžovat, že nehrají setlist jenom pro mě, protože kdybych o to přišel, bylo by mi to líto. Užívám si ten kousek života, v kterém se překrýváme s Justinem Sullivanem, protože až to skončí, tohodle týpka bude těžký nahradit. Je to dobou, je to náma.

P.S.: nemám žádný zajímavý fotky, páč mě ani nehne si na koncertech něco fotit, dost na tom že sem strávil celej večer zapisováním si setlistu, kterej se pak válí všude po internetu a videí NMA taky najdete přehršle. Tak sem aspoň dam roztomilý dítě v dresu Arsenalu, toho není nikdy dost.

Žádné komentáře:

Okomentovat