4. - 23.12.2013

Protože jsou Vánoce a já už se v showbizu pohybuju dost dlouho, uvědomil jsem si, že jedinej způsob jak z toho něco vyrazit je vánoční singl. No...nemusí to bejt nutně o Vánocích nebo koleda, prostě to tak pojmenujete a necháte to žít vlastním životem. Jenom je škoda, že nemůžu zpívat, když hraju, spíchnul bych něco o kaprech a stromečcích, to nemůže být tak těžké, ne?

10.12.2013 - Girls Against Boys

Původně jsem měl v plánu napsat obsáhlej report z GvsB a Chokebore a ne že bych k tomu neměl co říct, hehe. Ale....došlo mi, že bych to psal vlastně jenom sám pro sebe, protože tam úplně všichni byli. A tím myslím úplně všichni, potkal jsem tam lidi, který jsem neviděl třeba 8 let (a vedle některých z nich jsem i močil!). To a skanzen triček kapel, který srr za ty léta dělali (no jo, kam jinam byste taky nosili tričko This Aint Vegas nebo Akimbo, aby lidi věděli co to znamená). Dalším důvodem proč se mi to nechce psát je bezbřehý nadšení mýho mikrosvěta. Byl to dobrej koncert, o tom žádná, ale už mě sere přeskakovat na twitteru ty kecy o tom, že sem zažil druhej příchod Krista. Nezažil, to bych si pamatoval. Rád si k věcem držím kritickej odstup, někdy snad až moc, ale v tomhle případě sem si jistej, že není potřeba už říct ani o slovo víc a rozhodně ne ode mě.

3. - 4.12.2013

Dneska jsem si pro vás připravil jeden ze svých klasických hitů. Sice to trochu chrastí a občas se netrefím kam bych chtěl, ale aspoň je to autentické, jsem v tomhle se Stevem Albinim za jedno...jo, a taky nevěřim Amandě Palmer

3.12.2013 - RickoLus

Říkám tomu mikrosvět. Je to realita, kterou vnímáte skrze internet a sociální sítě. Svět, který kolem vás vytvoří vaši kamarádi a známí, ale bylo by chybou ho ztotožňovat s realitou. To, o čem se na twitteru baví 15 lidí, co sledujete, není nezbytně nejpopulárnější muzika na světě. Stejně jako diskuse na novinkách nemluví za normálního Čecha. Pořád tomu ještě věřím.

RickoLus (nikoli Ridiculous, jak sveřepě tvrdím) právě na mých sociálních sítích rezonuje už cirka měsíc. Nabyl jsem z toho dojmu, že se jedná o základní stavební kámen r'n'rollu a kdo tohle nezná, nebo dokonce neviděl, nikdy nebyl. Stáhnul jsem si tedy aktuální desku Troubadour a jal se nechat unášet. Konec konců ty lidi na twitteru kvůli něčemu sledujete.

Úlitba tomu, kdo si chce přečíst jenom o koncertě a nezajímají ho kecy o mém životě, věci související s koncertem jen volně, budou kurzívou

To je zajímavý podotek. Já mám třeba twitter hrozně rád. Je to ze všech sociálních sítí (a že sem zjistil, že jich mám!) moje nejoblíbenější. Líbí se mi ten minimalismus zábavnosti, mám rád lidi co mě dokážou zaujmout nebo pobavit ve 140 znacích. Když od někoho slyším, že twitter nechápe nebo dokonce nemá rád, obvykle už se mi na něj nechce plýtvat mentální aktivitou. Twitter je FB pro lidi, co maj mozek. Problém mám v tom, že sem hrozně netolerantní. Resp. sem tolerantní tím zbabělým způsobem, že když mi někdo přijde nudný, otravný nebo mě vyloženě sere, prostě ho přestanu sledovat. Vede to ke dvou věcem, dost často někoho unfollowuju, protože mi nudný nebo otravný někdo přijde dost často, dalším důsledkem je, že skončím s lidma co mi hrajou do noty. Prý sem narcistní a arogantní (to považuju za pomluvu, jak bych mohl být arogantní, když jsem nic nedokázal – aha!). Není divu, že si nechávám jen podobné typy. Je to dobré pro klid mojí duše, špatné pro celkový rozhled, protože pak dopadám jako pudl na dvoře Ludvíka XIV – intelektuálně obcuji jen ve velice omezené skupině, není divu, že se ze mě postupně stává dement.

Troubadour je dvojalbum a já jsem netrpělivý. První půlka, TOWNS, je hrozně malebná – spousta zvuků, elektroniky, názorů. Bylo toho na mě moc, i přesto, že tam ty hity cítím, to na mě nefunguje. Odložil jsem to, aniž bych se dotkl druhé půlky, ROADS. Chyba! Ale k tomu se dostanu.

Čím víc každý všude psal, jak ZÁSADNÍ je tohle vidět, tím víc ve mně rostlo přesvědčení, že se zas kluci plácaj po zádech a že si to můžu nechat ujít. Nakonec mě přesvědčilo, že bydlíme naproti Potrvá a já jsem chtěl vždycky jít na koncert v papučích a teplákách. (nedal sem to, ale byl sem takhle blízko).

Musím říct, že bydlet na Letný se mi líbí. Nechápejte mě špatně, jsem kluk z Michle a vždycky budu. Moje milá se směje, když říkám, že „bejt z Michle si nekoupíš ani nevyzpíváš“, jenže když vás neodkojil Botič, tak tohle nemůžete pochopit. Ale tyhle buržoazní části Prahy maj něco do sebe. Rád chodím běhat do stromovky (když mám teda obě kolena k užitku), na metru jsem za cca minutu (já vím, že to je minuta, měřil jsem si to) a do Potrvá to mám co bych kamenem dohodil. Jako doslova...i já bych tam dohodil, fakt! (aka nesnažte se mě nasrat ožralým pořváváním, hodím po vás banjo)

Večer otvírali Leto. Katka říká, že když nemůžu říct nic hezkého, tak raději nemám říkat nic. Můžu říct, že se mi líbí jak ten kluk hraje na kytaru, protože mám pocit, že si ty akordy prostě vymejšlí a vznikaj z toho občas docela zajímavý melodie. A pak už tedy nemůžu říkat nic. Ale zažil sem i horší věci. Jednou jsem například šlápnul bosky na střep v trávě. To bolelo jak sviňa.

RickoLus měl stage připravenou co by dup (haha – to je  takový vtípek poukazující na to, že k obyčejné instrumentaci si ještě sám hraje na kopák).

I když vizuálně můžu z pátku sloužit jenom omezeně. Byli jsme to odpoledne vyzkoušet bazén na Výstavišti a můžu říct dvě věci. Bazén je to v pohodě, ale moc ho chlorujou. Zapomněl jsem si vzít brejle a takovou chybu podruhé neudělám. Ještě se mi nestalo, že bych po 10 minutách v bazénu myslel, že je všude najednou mlha. Následkem toho moje pleť vypadala jako bych bral nějáké špatné drogy a taky jsem celý večer plakal, jak se moje tělo snažilo vyplavit tu chemii z očí. Doufám, že si to nikdo nebral osobně, mně se to fakt líbilo, ale o tom dále.

RickoLus vypadal a choval se jako milej chlapík. Pár let zpátky jsem byl naprosto posedlej (asi stejně jako spousta dalších holek) Illinoise od Sufjana Stevense. Na tý desce je i písnička, která se jmenuje Jacksonville. Takže, když se žertem zeptal „kdo je tady z Jacksonville“ bylo vymalováno. Konečně ty vole uvidim Sufjana Stevense. Jenom pro geografickou přesnost: Stevens zpívá o Jacksonville, Illinoise, RickoLus mluvil o Jacksonville, Florida odkud je. Kupovat si letenku po USA musí bejt taky očistec.

vy víte, že to chcete slyšet

hlavním důvodem proč se mi na něj moc nechtělo, bylo, že jsem si podle TOWNS představoval, že vytáhle macbook, zmáčkne play a bude. Ukázalo se, ale že neprozkoumáním ROADS jsem zase jednou skočil na lep svojí ješitnosti (všechno vim, všechno znam). Já mám hrozně rád muzikanty, co umí hrát. Nemyslím tím teď zlatej hřebík noci na koncertě Dream Theather, ale když se do toho pustil, projel mnou pocit radosti z pohledu na strašně talentovanýho člověka. Nic umělýho, jenom španělka, kopák jako rytmiku a foukací harmonika. Nezřídka všechno najednou. Jako od člověka, co zapomíná hrát na kytaru, když se do toho snaží zpívat, měl od prvních tónů muj neskonalej obdiv. Otevřel s Lonely Fox, která se sice nachází na akustické půlce dvojalba, ale ořezané na dřeň úplně jí to slušelo ještě mnohem víc. Podobný názor mělo i publikum, které ho už od začátku odměňovalo singalongem. Resp. myslím, že tam byl jeden týpek, co měl hroznou radost, že to všecko zná a tak se to rozhodl použít. Bylo to docela roztomilý, protože prostředí Potrvá je skutečně komorní. Mimochodem, to zas ukázalo, jak veliké a co jsou vlastně zač moje mikrosvěty. Říkal jsem si, proč to kluci ze Silver Rocket nedělají na sedmičce, když se na to chystá celá Praha. Všem známým jsem psal, že jestli se tam chtějí dostat, musí přijít před osmou, protože je to malinké a bude to okamžitě vyprodané. No. Nebylo to vyprodané. Potrvá na to bylo nakonec skvělým prostorem, na sedmičce by to vypadalo prázdné, takhle to bylo tak akorát. Půlka známých, co tvrdila, že přijdou, si cestu beztak nenašla. Druhá Hobby Horse byla jen tak na kytaru taky hezká a i dále, jak bylo trefně poznamenáno, se zpívalo o zvířatech (Whate Whale, Dreamzzzz, Coyote and Mule). Celé to do sebe krásně zapadalo a gradovalo až k tomuhle

to z hlavy jen tak nedostaneš

podle mě naprosto famózní skladba. Celý mi to přišlo takové hrozně uvolněný, že byla radost se koukat, jak mu to jde od ruky. Mohl bych tu asi vyjmenovat, co hrál dál (protože mi Ondřej poslal setlist...jinak ani ťuk, samo), ale raděj si poslechněte Trubadoura, jestli jste to ještě nezvládli. Něco jako přídavek byla supercool verze Drain You. To je tohle

aha! cool děcka můžou pořád poslouchat Nirvanu a nestydět se za to

znělo to od něj skvěle. Nirvana na mě vůbec působí zvláštně. Sám si to pustím zřídka (běhá se u toho dobře ty jo), ale když to náhodně slyším v podstatě kdekoli, pořád to ve mně rezonuje. Ježiš, s dětma musíte bejt asi fakt hrozně opatrný, chci říct....dětská duše musí bejt jako dobrá černozem, co tam zasejete, to vyroste.

Poslední We Paint the Rocks Gold, byla jen skvělou tečkou za krásným večerem. Odehrána mezi lidma, úplně z toho cákala radost z muziky...nebo to možná bylo pivo.

Kolem a kolem, jsem hrozně rád, že jsem to viděl, protože naživo mě RickoLus poslal úplně do kolen. Doufám, že celé to turné po Čechách se mu oplatilo a líbilo. A že zase přijede, protože myslím, že každý, kdo o tohle přišel, by to měl zažít. Mohlo by se to příště zkusit aspoň na té sedmičce – zaručuju vám, že nic lepšího ten večer na programu mít stejně nebudete.

30.11.2013 - Trigger Effect

Tenhle post bude stát za hovno.

Už dlouho se chystám napsat něco o Trigger Effect, ale poslední týden mi to pokazil. Pakliže sem někoho přilákalo jméno kapely v popisku, asi není moc třeba vysvětlovat, co se stalo, a upřímně si neumím představit, kdo jinej by sem lezl.

Myslím, že smrt Nicka Babeu(a?) rezonuje českou kotlinou víc než kdekoli jinde, po Kanadě samo. Ono to je relativní, protože to znamená, že to u nás zachytí kolik, 100? 200 lidí? Díky častý koncertní aktivitě a Silver Rocket jsou TE tak trochu „naše“ kapela, něco jako Kosheen. Často čtete o kapelách, kterým se nedostává tolik pozornosti, kolik by si zasloužili. TE jsou toho, na rozdíl od tý velký spouty kapel, dokonalým příkladem.

Pamatuju si, že když jsem poprvé slyšel Dare To Ride The Heliocraft, naprosto mě to uchvátilo. Né zřídka si stěžuju, že mě hudba nudí, že každej jen někoho vykrádá a neumí to nejen dobře maskovat, ale hlavně ani dobře vykrást. TE nehráli nic originálního, ale to, jak dokázali koncept punk/metal/hc/whatever vytěžit, bylo dechberoucí.  Jejich první deska má dvacet minut, něco takového naposloucháte za den. Protočíte to třikrát, řeknete hmm a smažete. Myslím, že když řeknu, že jsem těch 20 minut slyšel 100x, nebudu daleko od pravdy. Ta deska vás nenechá vydechnout, je na ní něco zvráceně krásnýho. Asi to je daný tou jednou z mála promofotek, co k TE můžete najít. Nick se na ní tváří jak nějakej troll z románu od Stephena Kinga a na ruce má něco foskoreskujíce zelenýho. V mých očích to může být cokoliv od slizu halucinogenní žáby až po ozářený hleny co zrovna vykašlal, každopádně to nevypadá dobře. Tyhle kapely jsou vždycky plný polovičních modelů. Kluci, co jsou sice underground až na půdu (to je taková vertikální stavařská metafora), ale než vylezou z dodávky, nedivil bych, kdyby kolem kolovalo zrcátko, aby vyskočili tak nějak ležérně neupravený a krásný. U TE tohle člověk neřešil, to by modelové nebyli, ani kdyby si na hlavu nasadili papírový pytlíky a začali z gruntu od začátku. Titulek článku, co sem dlouho nosil v hlavě, byl „Utžení ze řetězu“, protože tak na mě DTRTH vždycky rezonovala, nebyla to deska co jste si pouštěli k hlídání dětí, spíš taková, s kterou byste šli vykrást banku a jeden z členů ostrahy by byl hrdina.

Z druhé desky se mi opravdu líbily jenom první dvě skladby, a tak jsem to vždycky poslouchal přilepené k DTRTH a tvářil se, že to je vlastně jedna deska. Zbytek Versitis Maximus mi splývala a texty ve francouzštině a nějáké chorvačtině mě vyloženě iritovaly. Hodně jsem se tedy těšil na letošek, ale What's Left To Eliminate? to mohla stěží zachránit.

Shodou nešťastných okolností jsem je naživo nikdy neviděl. Měl jsem jedinou reálnou šanci letos před No Means No, ale upřímně...zvuk nový desky mě natolik děsil, že jsem si nechtěl kazit představu o kapele, co nahrála jednu z mých nejoblíbenějších desek vůbec. Nechodím na kapely v uniformách.

A teď? Teď už je neuvidím. Nejsem sentimentální typ, spíš docela cynická píča, přesto je mi to dost líto. Nick byl mladej chlap, co hrál v kapele, která si zasloužila dotáhnout to daleko. Snad by se jim s třetí deskou (nebo čtvrtou, pátou...) i podařilo prorazit do širšího povědomí. Přál bych jim to. Tohle píšu jenom jako poděkování, umírá spousta lidí, nezmění se nic, ale skoro nikomu z nich nevděčím za skvělejch 20 minut svýho života. A pořád dokola. Díky, Nicku.

2. - 20.11.2013

Další do sbírky mých klasických melodií si pohrává s myšlenkou: „co kdyby všechno co nahraju mělo v sobě stejné akordy a znělo v podstatě úplně…stejně“. Vždycky jsem byl zastáncem myšlenky, že když něco vybrousíte k dokonalosti, už se můžete jenom opakovat.

2.

18.11.2013 - DeYarmond Edison

Protože se neděje nic zásadně aktuálního (resp., ono toho hraje okolo spousta, ale z toho nebo onoho důvodu mi přijde nedůležité se toho účastnit – potažmo o tom psát a Davis Cup už jsme vyhráli), nahlédneme dneska do archivu. Budeme si povídat o kapele, kterou mám spojenou s podzimem. Mlhy, spadané listí, tma ve tři. Budeme si povídat o DeYarmond Edison, protože si nemyslím, že se jí dostává pozornosti, jaké by si zasloužila – i na kapelu co to má sedm let za sebou.

Tedy…je velice pravděpodobné, že kdokoli se dostane na tyhle stránky a něco si o nich přečte, je už zná, ale kdyby přeci jenom ne, chci si ověřit svoji teorii o tom, že tohle se musí líbit snad každému (tedy pakliže nejste třeba fanatickými uctívači Bena Frosta, v tom případě bych pochopil, že průnik bude složitý).

DYE jsou první kapela Justina Vernona. To je důležitá informace. Asi všichni víme, kdo to je. Slavným ho udělal jeho projekt Bon Iver, na který se vrhl hned, jak to DYE odpískali. Úspěch Bon Iver jsem nikdy moc nechápal. To asi není napsáno dost trefně. Řekněme, že bych spíš vydržel půl hoďky waterboardingu, než znova slyšet For Emma, Forever Ago. Zní mi to jak nějaká posraná indie Enya. Ve světle těchhle výroků je zřejmé, že pakliže jsem se první dostal k Vernonově masivně úspěšné kapele, která mě trápí už svou prostou existencí, nebyl bych se býval pachtil hledáním jeho ostatních projektů. Což je mimochodem zábavná činnost, protože Vernon zakládá kapely jako Miroslav Šlouf politický uskupení, takže jich má tolik, že pravděpodobně hraje i s váma, jenom o tom ještě nevíte.

DYE jsem objevil náhodou. Tu historku už jsem párkrát vyprávěl, protože mi přijde zábavná, tak to hodim do placu i sem. Když jsem kdysi psal report z My Jerusalem, samozřejmě jsem nemohl dát dohromady setlist. Většinou písničkám říkám „taková ta lalala lala lala“, protože si nejsem schopen pamatovat jména tracků. A tak jsem si našel report od někoho jinýho a takzvaně outsourcoval informace (jeden čas to byl tenhle outsourcing populární s diplomovejma pracema našich vrcholnejch politiků, ale něják se to nesetkalo s pochopením širší veřejnosti a od tý doby to má špatnou pověst, tak když to děláte, raděj to nikomu neříkejte). Ten týpek tam psal, že v přídavku zahráli Heroine od DYE, a protože jsem neměl vůbec ponětí, co to je, outsourcoval jsem to z nějakýho torrentu (to umělcům raděj taky moc neřikejte, Metallica tomuhle termínu udělala hrozně špatnou pověst), ale byl dokonce tak neschopnej, že jsem si to ani nepustil. Po mnoha letech jsem zjistil, že ten člověk byl taky pěknej lhář a věděl stejný nikoliv jako já, protože Heroine My Jerusalem sice asi hráli, ale ta písnička je jejich a je na prvním epčku, co vydali - Without Feathers. Z nějákýho důvodu je to populární titul – asi byste ještě jednu dvě Herion v historii populární hudby našli.

Nicméně. Na disku mi ležela diskografie DYE docela dlouho (není toho moc, dvě desky a jedno EP nevydaných tracků), až jsem se zas jednoho dne rozhodl svým dadaistickým způsobem rozšiřovat hudební obzory (to se dělá tak, že zavřete oči a jedete složkou s hudbou dolu a dolu a dolu a pak na něco dvakrát klepnete). První, co mi přišlo na mysl, bylo, proč je to zase kapela, co si její jméno nikdy nezapamatuju a když, tak ho nedokážu vyslovit. Tyhle obavy se s léty ostatně naplnily mírou vrchovatou. Ale ukázalo se to jako skvělá volba (překvapivě se to nedá říct o té metodě jako celku).

Že to kluci odpískali, je o to větší škoda, že polední deska Silent Signs je zastihla opravdu na vrcholu tvůrčích sil – je to klišé, ale je to pravda. Kdyby alespoň skončili v propadlišti dějin jako celek, ale že tohle skončilo, aby mohl vzniknout Bon Iver, považuji za jednu z tragédií naší generace (to a Agátu Hanychovou). EP nevydaných skladeb je kraťounké a beztak jsou tam tak dvě písničky, co se dají poslouchat. Eponymní (Katka říkala, že se jí líbí, když používám velký slova, tak na tom začínám makat) debut není tak kompaktní (aha!), i když minimálně polovina tý desky jsou hity, za který by si Chris Martin uřízl levý varle (paralela s Coldplay se mi dere na mysl kvůli piánu v titulní Leave Me Wishing More). A kdyby nic jinýho, je na tý desce The Lake – nevěřil jsem že někdy uslyším skladbu, který by někdo použil zvuk nějakejch karibskejch bubnů, a já ho nechtěl na místě zardousit. O čem tady mluvím.

Nevím, jestli někdy přemýšlíte o smrti nebo o bohu (taky na to přes všechny ty cvčka nemám tolik času, kolik bych potřeboval, protože sem si téměř jistej, že posledně jsem byl dost blízko nějákýho zásadního průlomu – něco jako „bůh není, smrti se není třeba bát“ nebo „bůh je, čas začít panikařit“…jedno nebo druhý), ale tahle skladba mi pomáhá brát to všechno s klidem indický krávy.

No a pak je tu Silent Signs. Jestli má první deska našlápnuto, tak na té druhé nenajdete nic, co by nebyl hit. No…snad kromě úvodní Lift, ale to se nedá až tak počítat, jelikož to je minuta a půl nějákýho cinkání, jsem pověstnej svojí tolerancí a nadhledem (uh huh her), takže klidně přivřu oko. A pak už to jede – co skladba to nápadů, že i kdybyste toho půlku outsourcovali (jap na tenhle eufemismus jsem si zvyknul), pořád vám z toho vyleze písnička, o který si spousta kapel může nechat jenom zdát. Největší hit (nebo sem na to našel asi nejvíc nějákých referencí) je Bones.

Ste mysleli, že sem dám bones, co?

Ale podle mě se na tý desce nedá splést. I kdybyste měli jiný názor (což je samozřejmě irelevantní), podle mě stačí té které skladbě dát minutu a najde se v ní pasáž, co vás pošle do kolen. Vyhrávka, texty (hezký texty!), banjo (nejsem tím nástrojem tak posedlej, jak by se mohlo zdát, ale ty vole Dash?).
Pro mě osobně je tahle deska silně spojená s tím, co na podzimu všichni nesnáší a točí to všechno vzůru nohama. Miluju se procházet sychravým počasím a poslouchat Vernonův hlas, když měl ještě koule a vyprávěl příběhy, co se mi chce poslouchat. Ježiš to je dobrá deska, to bych chtěl složit. Všechno.

A teď o něčem docela jiném

vercajk - courtesy of machurkavaclav@seznam.cz 

1. - 14.11.2013

Ok, k banju jsem se ještě nedopracoval, resp. pořád nemám nervy na něj šáhnout. Tak jsem se rozhodl, že sem hodím aspoň nějákou kytaru, kytary má každej rád a podle mě je teda lehčí na ní hrát. Teda hrát...ono je to je ošemetné, nedám toho dohromady moc, ale pro moje účely to stačí. Nechci dávat na odiv neumětelství. Taky si nemyslim, že se budete před kámošema chlubit, že jste špatnej řidič, nebo nemehlo v posteli...případně kombinace. Raděj bych byl tedy dobrej instrumentalista než nadšenec, ale to si člověk nevybere. Krom toho to tu budu používat jako odkladiště hudebních nápadů, protože jsem za svůj život udělal (ne složil - taky mi přijde vtipný, když někdo vezme do ruky kytaru, zkouší za sebou tři tóny a pak vykládá, jak ty vole doma „skládal“ he hehe) pár desek...ale všechny je zapomněl. Zkoušel sem to nahrávat víc sofistikovaně, mám různý softwary a tak, ale...moc práce, jestli já mám něco dotáhnout musí to být jednoduchý na dřeň - jedna stopa, žádný komplikace. To se bohužel týče i zpěvu, né že bych to neuměl, naopak, považuju se za excelentního zpěváka, ale neumím to když hraju, říkám to pořád, jsem striktně single-tasking. A vůbec, když furt do někoho reju, že je nemehlo, je jenom fér dát ostatním munici, aby se do mě opřeli na nějáký jiný než osobní rovině – Support Lesbiens, Portless, Mandrage – jsem jenom váš.

1.

10.11.2013 - Califone (skoro)

Aha! Vsadím se, že jste si mysleli, že už jsem se na to vykašlal, že tohle je jeden z těch mnoha případů, kdy jsem něco začal a vykašlal se na to, než uběhl měsíc. Dovolte, abych to vysvětlil.

Pár týdnů zpátky jsme se vydali na výlet do Beskyd. Beskydy jsou super – příroda, kopce, Poláci – kromě metra všechno, co Pražák potřebuje ke štěstí. Jedna věc se odtamtud ale dělá blbě - není moc čas na psaní. Po návratu z prodlouženýho víkendu jsem se to rozhodl obšlápnout tím, že sem hodím video, jak hraju na banjo. Brnkačka, abychom trochu přitlačili na struny (haha) doslovného humoru. Mám už dlouho takovou fantaskní ideu. Pamatujete si, jak Vedder vydal tu desku na ukulele? Mě na ní dost sraly ty covery, nepřišlo mi to jako moc dobrý písničky a říkal jsem si, že původní tvorba je obecně mnohem lepší. Po důkladné rozvaze jsem se rozhodl, že když to Eddie neumí sám, musím mu s tím trochu pomoct. A tak sem vymyslel projekt „ukulele songs for Eddie Vedder“. Spočívalo to v tom, že založím youtube kanál, na kterej budu nahrávat písničky na ukulele, o kterých si myslím, že sou dobrej rock and roll. Eddie si je pak vezme, otextuje, vydá, pohoda. Ne jen moje, bude to otevřené pro kohokoli, protože věřím, že existuje spousta lidí jako já. Neuvěřitelně talentovaní, ale bez potenciálu s tím cokoliv dělat, protože…co já vím, asi mě/je moc/málo mlátili, když jsem byl/byli dítě/děti. Tu ideu jsem později rozšířil i na banjo, protože na to, že vlastně na nic hrát neumím, mi tu chybí snad jen hoboj (note to self - koupit hoboj).

Takže jsem se do toho dal, hrát na banjo je jednoduchý, ne? Skoro jako hrát na ukulele. Udělal sem záklaní riff, ale bylo to krátký, tak sem přihodil jeden, pak druhej, pak třetí. Takže jsem docílil populárního: verse, chorus, verse, chorus, solo, bad solo. Mělo to přes dvě minuty, dokonce jsem už slyšel jak si do toho           Vedder spokojeně chrochtá. Jenže pak narazila kosa na kámen. Když jsem se to snažil zahrát dohromady,  nemohl jsem to zaboha přehmatat (to je výraz odborné hudební terminologie, si to najděte, když mi           nevěříte). Na to, jak jsem obecně neschopný, jsem dost pedant i co se týče hodnocení sama sebe. Čili,         jestliže jsem nebyl schopen zahrát to jak bylo zamýšleno, nemá smysl to kamkoli publikovat (ach, kdybych tak jen měl podobná měřítka na svůj psaný projev). A tak jsem trávil týden (piče fakt regulérních 7 dní)       cvičením na banjo (slovy Lese Claypoola: „Funny thing about weekends when you're unemployed. They don't quite mean so much“)

A víte co? Stejně sem to nezahrál. Je jasné, že když se rozhodnete něco zkusit, tak si nekoupíte nástroj za 10000, já sem si třeba koupil banjo asi za 3000…to je proklatě málo. Za následek to má to, že od Gčka níž (tj. spodní tři struny, banjo se standardně ladí G, D, G, B, D) zní můj nástroj jako sitar. Nevím jestli jste někdy hráli týden na sitar, já, vzhledem k tomu, že nejsem zakládající člen The Beatles, ne. Zaručuju vám, že po pár dnech, když zaslechnete zvuk svého nástroje a melodii svojí geniální kompozice, kterou nedokážete zahrát, jak chcete, máte chuť trhat koťátka na kusy. Čili tohle jsem na chvilku odložil na vedlejší kolej, jenom pro jistotu, abych si uchoval mentální zdraví, chápete…ostatně práce se sama taky nenajde (ověřili jsme za vás). Problém byl, že jsem se zařekl, že příští věc, co na blog dám, bude to video, děj se co děj. Ale mám pocit, že jsem se s tím natrápil dost na to, abych uznal, že to momentálně není v mých silách a není mi 10, abych trval na každém nesmyslu, co si zamanu….ok takže tolik k pauze a úvodu a teď o čem dneska budu psát – Califone.

Je fér napsat, že o existenci téhle kapely vím a) dva dni, b) od dubna 2007 – záleží na úhlu pohledu, reálnější je ten co mi sluší míň, samo.

Ale popořádku.

Rozhodnutí obšťastnit zase jednou veřejný prostor mojí povznášející přítomností padlo v sobotu odpoledne ve Skřivanech. To je taková vesnice u Nového Bydžova. To je takové městečko u Hradce Králové. To je takové město na východ od Prahy. To je taky pěkná díra, ale moje díra. Milé tatínek se zrovna rozplýval nad tím, že by chtěl vidět tohle a tamto (obecně kapely o kterých nejen že nemám šajn, ale vlastně vůbec netuším, že existujou – jejich rodinná komunikace je vůbec zajímavá – „to zní jak ble ble ble“, „nene, to zní jako ble ble ble, když vykrádal ble ble ble ble ble“, většinou u těchhle polemik jenom statuju a myslím si „csss, taky mám názory na věci co o nich nic nevím, byste koukali!“), ale že tohle hraje v sobotu v Praze v Pilotu (tamto hraje v Pilotu až v neděli – Scout Niblett – tu desku coverů od Murder by Death znáte? Ono toho v Pilotu hraje hodně!) a že na to pudem. Co mě přesvědčilo, bylo, že mi to hrozně připomínalo písničku ze soundtracku ke Stranger Than Fiction, kterou zbožňuju. Ten soundtrack tam moc ne, mohl by být geniální, ale člověk co to dával dohromady to hrozně přeplácal – nerad poslouchám svojí nejoblíbenější písničku od Spoon

A hned potom takovou blbost jako je Mind Your Own Business od Delta 5 (ani mě nehne to sem dávat, stačilo, že sem si už po 5146324522 zjišťoval jak se speluje slovo business). Na tý desce je ještě pár skvělejch skladeb, z historie populární kultury, který byste měli znát (minimálně Whole Wild World od Wreckless Eric a That’s Entertainment od The Jam – klidně si to pusťte jako cover od Morrisseyho). K té, co mě v sobotu dokopala mezi lidi, si promluvíme později. Ostatně ten film taky stojí za to vidět, to zkuste.

Jak asi vyplynulo z výše napsaného, nechodím už mezi lidi moc často. Né že bych měl z venkovních prostorů fobii nebo měl něco proti lidem obecně, ale pravda je, že jsem světem klubový scény hrozně zpruzelej. Ten algoritmus je monotónní. Jdeš na koncert, dáš si pivo, potkáš nějaký známý, poslechneš si pár písniček, ohrneš nos, jdeš domu. Všechno sem to zažil už mockrát, až moc mockrát na to, abych v tom viděl jakýkoli vzrušení. Teda ne, že bych se modlil za psychopata s brokovnicí, co by pro mě udělal z koncertu nezapomenutelný zážitek, ale drtivá většina živých performancí mě k uzoufání nudí. Promiň, světe. Že jsem se včera rozhoupal vylézt z nory, jsem rád už jen kvůli tomu, že to bylo v Pilotu. Vyrozuměl jsem, že to je prostor bývalého kina a myslím, že to mají udělané moc hezky, už dlouho sem v Praze nebyl někde, kde bych se cítil fyzicky příjemně, Kafé v Lese? Nenechte se vysmát.

Večer otvíral Tony Dekker, kanadský písničkář, který navzdory mým nemístným poznámkám NENÍ členem The Arcade Fire. A otvíral ho hrozně hezky. Někdo si stěžoval, že to je moc monotónní, nebo že to je, cituji, „hrozně sladké“ (nikdy jsem těmhle kulinářskejm metaforám moc nerozuměl). Mně se to líbilo dost, dokonce mi ani nevadilo, že byly všechny písničky o tom, že jel jednou s kapelou kolem nějákýho jezera (netřeba dodávat, že v Kanadě to není jako míjet mácháč…je to na trochu delší lokte). Tonyho kapela se jmenuje Great Lake Swimmers (ten týpek má zřejmě nějakej problém s plaváním) a určitě to bude stát za prověření (update – ani ne), stejně jako sólová deska, kterou Tony zrovna vydává – tvorba kapely se tedy krade snadněji (u těchhle malejch interpretů to máte samý .zip, .rar a heslo…co tady musí člověk udělat aby mu lidi věřili, že si tu desku pak koupí! …).

Califone přijeli jenom ve dvou, což bylo v přímém rozporu se znalostí diskografie, kterou jsem nabyl během sobotního odpoledne, sledováním nějáké session pro rádio umístěné na youtube. Tam jich bylo spousta, měli ženskou a banjo (to jen k uzavření uměleckého oblouku). Tady byli dva a i přes to, že množství instrumentů bylo v nepoměrné převaze, banjo byste pohledali (a nenašli). Snažili se mě přesvědčit, že mnou hledaná interpretka jemnějšího pohlaví, byl ve skutečnosti ten fousatej chlap co vypadal jak někdo z Harryho Pottera, ale na to jsem nepřistoupil. Publikum bylo poloprázdné, a to půlku té půlky sálu obstarávali lidé, které si kapela zřejmě přivezla s sebou… druhou půlku (čili čtvrtinu z původního celku) obstarávali krásní mladí lidé. A protože jsem zrovna svůj posluchačský život obohatil, cca o 15 let později než jsem mohl a měl, o Eels, tak si pojďme poslechnout něco, co sice není k úplně k tématu, ale tak - zapojíme fantazii.

Nemám rád slovo hipster, je to nadužívané, děcka se tím častují na potkání a nikdo pořádně neví, co to znamená. Ale když někoho takového potkám, tak to poznám. Jsem touhle myšlenkou okupovaný, protože vím, že s mým obtížně potlačovaným narcismem jsem na půl cesty, ale zároveň bych se tam nikdy nepustil. Taky vím, že každým, kdo se snaží vypadat zajímavě ve svých hubeňoučkých džínách, svetru z osmdesátých let, co nevypadal dobře ani tehdy a beaniem, z hlouby srdce opovrhuju. Ale zase jsem striktně proti uniformitě. Myslím, že sem někde uvnitř vlastně docela nácek, co chce, aby bylo všechno tak, jak si on usmyslí…jenom neví, jak to přesně je…ale takhle to není. Nemám to jednoduché, říkám to pořád. Ale to jsem odbočil, prostě tam na můj vkus bylo moc kluků s knírem a manuální zrcadlovkou (ty vole ještě že sem nezahlídl polaroid, to bych zas měl keců, že bych si musel sám jednu plácnout).

Pánové předváděli na dva hráče obstojný výkon. Hráli (asi) z poslední desky, tu jsem si tedy stáhnul dneska a moc zábavná mi nepřijde, ale aspoň jsou to docela zábavní a sympatičtí lidi, takže potud dobré. Ze začátku jsem si myslel, že mě to bude bavit, ale postupně to upadalo do monotonnosti a nakonec z toho byla už regulérní nuda – nerad před umělci zívám, ale bránil jsem se tomu jen stěží. Naštěstí to zachránili přídavkem. Pilot má dost nešikovně vyřešenou backstage, takže když skončí regulérní set, umělci by museli projít celým davem (ehh…skupinou) a v podstatě odejít ze sálu, to si vzhledem k zmlsanosti dnešního publika lajzne málo kdo, a tak si pánové jen tak stoupli na stranu pódia (každý na jinou) a koukali na sebe, jestli tedy ano, nebo ne. Nakonec tedy ano. A zahráli tohle.

Ukázalo se, že Califone nezní jako něco ze soundtracku ke Stranger Thank Fiction, ukázalo se, že oni JSOU ta kapela. Nevím jestli ten pocit znáte. Já spíš ze snů, než že by se mi to stávalo za plného vědomí a jestli tohle nestálo za to dvě stě pade a sobotní večer, tak už nevím co by. Chvilku jsem přemýšlel, jestli se mi to vážně nezdá a jestli bych toho neměl využít výskokem na pódium, zhmotněním banja (ve snu ne?!) a konečně nahráním toho zmrdanýho songu pro Veddera, ale nakonec jsem to zavrhl s tím, že i kdyby se mi to podařilo, tak pravděpodobně za cenu toho, že budu nahý, protože to spíš vystihuje ligu snů, co se mi zdají. Bože to bylo dobré, sice to proložili natahovanou psychedelickou pasáží, ale naštěstí měli dost soudnosti se nakonec vrátit do původního riffu a těch několik minut jsem mohl cítit jak moje srdce fyzicky plesá, sice moc nevím, co to znamená, ale takhle něják jsem si to vždycky představoval, paráda, díky.

A to je cca všechno.

Jo, další zajímavá věc co se stala za posledních pár dní je, že jsem konečně udělal řidičák, napočtvrté, a tak se můžete těšit na podobné scénky – už brzy ve vaší ulici!

24.10.2013 - Basil Poledouris - Conan the Barbarian OST

Výhoda blogu je, kromě toho, že si můžete nastavit barvu pozadí, v tom, že si můžete psát, o čem chcete a nikdo vám do toho nekafrá. Občas vám tedy řeknou, že jste rasista, ale počítám, že každý velký rasista...umělec, chci říct umělec, se musel potýkat s nepochopením své doby. Dnes si tedy budeme povídat o něčem, čemu se podle mě v českých médiích zoufale nedostává prostoru, budeme si povídat o Arnoldu Schwarzeneggerovi a Barbaru Conanovi a Basilu Poledourisovi.

Věci se často vyvinou jiným směrem, než člověk předpokládá, a tak, byť jsem tenhle blog založil s geniální ideou psát o deskách, které poslouchám, když běhám (ještě jednou opakuji, že tato je naprosto scestná; mám takových spoustu, zrovna tenhle týden jsem vymyslel koncept cestovní kanceláře, jež bude provázet na segwayích po dně oceánu), nakonec se z něj stává pomník mým dětským hrdinům, stárnu.

Arnolda mám samozřejmě rád už od dětství, ale to byl jiný druh náklonnosti. Pochopíte to, pokud máte zamlžené vzpomínky na VHSky z Německa dabované unifikovaným voiceoverem. Když vám vlhly oči u sebedestrukce T-800 v Terminátorovi 2. Když jste se pod nejbanálnějšími záminkami snažili vetřít k Pavlovi Špičkovi, protože měl doma video a kazetu s Komandem, a vy ne. Když každý sral na to, že v prvních deseti minutách Predátora uvidíte víc lidí stažených z kůže, než byste asi měli. Když vás uklízeli k televizi, aby si dospěláci mohli v klidu ožrat držky, a v té vám pouštěli Barbara Conana.

Arnold v rámci propagace Escape Plan přemluvil spoustu klasických hlášek - legrace

Neodvážil bych se rozhodnout, která z těch rolí Arnoldovu minimalistickému herectví (eufemismus, samo) sedla lépe, Barbar Conan je však jediná, v které může do půl těla chodit v podstatě celý film, a tak co se mu nehýbe v obličeji, může nahnat prsními svaly. Samozřejmě to není jen to. Tuhle postavu si zopakoval ještě dvakrát, v Ničiteli Conanovi a Rudé Sonje. Už v tom útlém věku jsem rozeznal, že mezi těmi filmy jsou velké kvalitativní rozdíly, a to by jeden řekl, že je budu soudit jen podle velikosti Arnoldova zbraně (né všechno musí být v prvním plánu gay, get over yourself). Kvalita těch snímků šla dolů s dobou vzniku, takže Rudá Sonja je z nich ten nejhorší, k dobru lze přičíst snad jen to, že se mu díky účasti na tomhle projektu podařilo přefiknout Brigitte Nielsen. Už na příští rok je naplánován další film „série“ The Legend of Conan (na remake z roku 2011 blahosklonně zapomeneme), tak snad se nebudou držet nastaveného kurzu.

Ještě k samotné postavě Arnolda. Je to pro mě sympatickej chlap. Spousta lidí si o něm určitě myslí, že je vymaštěná guma, případně polonácek, ale já ho vidím jako někoho, kdo šel za svým snem a zrealizoval ho do puntíku, jenom svojí pílí a přesvědčením. Zdravou asertivitou obvykle zdravě opovrhuji, ale v tomhle případě to respektuju. Měl jsem jeho autobigrafii, Total Recall, v ruce dvakrát. Poprvé, když to vyšlo v originále, to jsem si rozmluvil, protože jsem v recenzi četl, že to není moc obratně napsané. Podruhé pár dní zpět, když to teď vyšlo česky. Nekoupil jsem to z čistě existencionálních důvodů, nemám peníze na blbosti. Ale jednou si to pořídím, cve když nic jinýho, můžete s takovou bichlí aspoň to, posilovat.

eee to není ta knížka

Tedy k věci, včera jsem vyběhl s We Are Scientists a tempo, které mě to donutilo nasadit, bylo z těch, co vám sice zlepší statistiky, ale odepíše kolena. A tak jsem se dneska rozhodl vsadit na něco, co tak nesype. A protože jsem si nějaký čas zpátky nahrál do telefonu Poledourisův soundtrack, zdálo se to jako cesta nejnižšího odporu. O klasické hudbě toho nevím moc, zřejmě se časem při běhání dostanu i ke svaté trojici (Bach, Beethoven, Mozart), ale běhat při klasice je hrozné klišé. Hmh hmh takže ty běháš, chápu, hmh, hmh a posloucháš u toho requiem, hmh, hmh, chápu, zřejmě proto, že to má takový fitness potenciál. Raděj si pustím nějaký metal. Nicméně ost Barbara Conana kloubí dvě základní esence mé osobnosti – je to skoro pro intelektuály, protože se tam hraje na hoboj, ale více důležité je, že to má na obalu vobrovskýho, svalnatýho chlapa s čelenkou a mečem, což ukájí burana ve mně. Říkám, větší část.

Nevím, do jaké míry jste srozuměni s tím, o čem ten sndt je nebo o čem je samotný film, ale důvod proč je hudební podkres tak populární, je, že dost věrně vystihuje to, co si představíte pod popisem: „A vengeful barbarian warrior sets off to avenge his tribe and his parents whom were slain by an evil sorcerer and his warriors when he was a boy.“

nejpopulárnější melodie jsou obě obsaženy v tomhle krátkém „theme songu“

Thief, warrior, Gladiator, King - tak určit nazve svojí autobiografii Tomio Okamura

což je tedy výňatek z úvodní skladby sndt An Age Undreamed Of - Anvil of Crom, ale byla by hrozná škoda to celé shrnout do dvou a půl minuty na youtube a říct, že to stačí. Poledouris si s tím dal, na snímek odpovídající popisu výše, náramnou práci a odvážím se tvrdit, že nic podobného v rámci filmové muziky, pro film o chlápkovi v kožených slipech, nevzniklo. Jistě, jako nic jiného, ani tohle není úplně původní a jsem si celkem jistý, že Poledouris vykradl Gustava Holsta z jeho cyklu Planety - Jupiter, the Bringer of Jollity. To není ani moc sofistikované, protože tahle bojová metafora jupiter – mars – bůh války – conan válečník, je až příliš čitelná (zvláště pokud máte cit pro konspirační teorie)

Od 2:54 dále

ale to jsou spíše maličkosti, u kterých si honím ego. Stejně tak dobře bych mohl celý tenhle post zaplácat videi z youtube o tom, který hudební motiv z té desky je lepší, ale to by byla škoda. Já myslím, že nejlepší bude, když si to každý vyzkouší sám, hele má to bratru skoro dvě hodiny a těžko najdete hudbu vhodnější k čumění z okna vlaku x utírání prachu x pomstě na vrazích svojí rodné vesnice.

Ok, ještě jedno video, protože je ta hudba s tím pozadím tak roztomile bizarní – ježíš to je krásný, copak nemáte srdce?

a já rozum?

Arnoldovo herectví v kostce, tenhle záběr považuju za instantní klasiku - a je to bez střihu!

20.10.2013 - Pearl Jam - Lightning Bolt

Tohle je čtení jenom pro fanoušky Pearl Jam, každej další si o mně zákonitě bude myslet, že sem magor.

Musím říct, že k Pearl Jam mám posledních pár let zvláštní vztah. Jako bývalý oddaný fanoušek se cítím zhrzený tím, jak jejich muzika zní v podstatě už od Yieldu. Tomu už je 15 let, jen aby bylo jasno, jak dlouho dokážu nad touhle kapelou lámat hůl. Vždycky, když vydávají novou desku, řikám si: „Kluci, no tak, ještě jednou, zaberem,“ a pak vždycky, když to vyjde, jsou moje první slova: „To si ze mě snad děláte prdel, ne?“ Jap, za těch posledních 15 let se mi to stalo už pětkrát. Žádná porota na světě by mě neodsoudila, kdybych se rozhodl všechny jejich desky spálit a žádnou novou už si nikdy nepustil. Kdyby to jen bylo takhle jednoduché. Rád si z nich dělám legraci, protože mám pocit, že si to z pozice mnohaletého fanouška můžu dovolit, protože o mně ví každý, že ať jsou mé žerty sebekrutější, myslím je takříkajíc v dobrém (to platí obecně, zeptejte se jakékoli minority). Jak to poznáte? Tak, že vždycky, když jsem na vrcholu svého pičovacího gaussova klobouku (a to bývá vždy po vydání nové desky), podívám se na nějaké interview s členy kapely a taju jak máslo. Mám najednou ten pitomý výraz a řikám si: „Ale tak co, že ta placka stojí za nikoliv, stejnak sou to super chlapi.“ A ano, vážně si i po těch 22 letech myslím, že jsou to super chlapi, skoro všichni.

Ale pojďme k meritu věci. Kluci nám zas po 4 letech vydali desku a zas si k tomu pozvali svého dvorního producenta Brendana O'Briena. Udělali to už u poslední Backspacera a všichni z toho padali na zadek, moc jsem nechápal proč. Na Backspaceru jsem našel dvě skladby, které se mi fakt líbily (Got Some a Fixer), pár co sem vystál (ehh...nevim, Johnny Guitar a Gonna See My Friend?!) a pak vatu, která mě ubíjela svojí zaměnitelností. Nestalo se tak poprvé, s předcházející selftitled jsem to měl stejně. V takovém rozpoložení jsem od nové desky nečekal snad ještě méně. V kontinuální řadě zklamání se poučí i pokusné morče, a já jsem vole lidská bytost, špičkovej model evoluce, Bentley potravního řetězce, to by bylo, abych si nedal majzla.

aby bylo jasno o čem tady mluvím

Takže co pro nás kapela na svojí desáté studiové nahrávce připravila? Znáte ten pocit, kdy od něčeho nečekáte ale vůbec nic, a přesto, nebo právě proto, se nakonec ukáže, že je to dechberoucí? Lightning Bolt ten případ rozhodně není. Když v červenci vydali první singl Mind Your Manners, mohlo to leckoho zmást. Mělo to názor, nápad, znělo to jako Dead Kennedys (nelžu slova půl, na PJ youtube channelu si můžete poslechnout McCreadyho, jak tam popisuje, že se v té skladbě snažil zachytit hranu onoho San Franciského punku, no to teda), snažil jsem se to brát celé s rezervou. Už druhý singl Sirens vše vrátil do původního kursu, přímo na ledovec. V konečném mixu na desce to zní o něco lépe, ale když jsem poprvé viděl video k téhle písničce a slyšel v prvních deseti sekundách to unylé piano, napadlo mě, proč se mi kapela mého života snaží vyrvat srdce a servírovat mi ho na vinylu od Bon Jovi.

Po téhle nepříjemné zkušenosti se přiznám, že jsem si raději vydání Lightning Bolt ani nikam neznamenal, vyloženě jsem se bál.

V recenzích se dočtete, jak kapela stárne s grácií, jak se nenechá ovlivňovat žádnými hudebními trendy, jak sou prostě konzistentní. Ruku na srdce, na to jim seru. Nechápu, proč musejí každý 3-4 roky vydávat desku průměrných skladeb, když by mohli jednou za sedm udělat něco skutečně výjimečného. Kdo je kam žene? Nikdo už od kapely typu PJ nečeká, že změní svět. Eddie říká, že začíná psát, když se to v něm naakumuluje a má pocit, že se k něčemu musí vyjádřit. Co k tomu říct, doby, kdy rockové hvězdy měnily svět, jsou ty tam.

a takhle to vypadá letos

Deska nezačíná špatně – na Getaway si člověk...zvykne, není to nic, co byste si nechali tetovat, ale jako největšímu fanouškovi na světě mi vždycky udělá hroznou radost slyšet Vedderův hlas v něčem, co se mi aspoň trochu líbí, protože Eddie je koťátko a nebýt jeho, jsou dneska PJ jen jednou z těch mnoha kapel, co se na začátku devadesátých let v Seattlu a okolí vynořily. Ne že by si to kapela neuvědomovala, jsem si celkem jistý, že oportunista jako Gossard musí hipíka jako je Vedder z hlouby svojí chamtivý duše nesnášet, ale tak hlavně, že sype. Ostatně McCready to hezky říká v dokumentu PJ20, když jim přišlo ze San Diega první demo s nahranými vokály. Nemohl věřit, že to je skutečný člověk, že se to opravdu děje, protože věděl, že s tímhle týpkem to dotáhnou daleko. no.

O druhé a singlové Mind Your Manners už jsme mluvili, je to taková typicky nasraná PJ skladba, „ToJeAleZlejOsklivejSvetVeKteremToZijeme“ (hledej pod znackou Do The Evolution). Co mi na té skladbě ale přišlo zajímavé, že sem Eddieho skoro nemohl poznat. Přišlo mi to tak hrozně obyčejné, jak něco, co by mohli nahrát Offspring, kdyby je dneska ještě někdo poslouchal. Ale po pár posleších je člověku jasné, proč z toho udělali singl. Nic moc lepšího na té desce asi není, zvláště přechody z té skladby dělají něco, co se dá fakt poslouchat, děcka na koncertech budou poskakovat, všichni šťastní.

No a tady se to začíná hroutit. Na My Father's Son je zajímavé tak maximálně to, že intro se hrozně podobá Dusty od Soundgarden, překvapuje mě, že si toho Cameron nevšiml a neřekl - „hej, chlapi, tohle už sem někde hrál!“ Nuda nuda, šeď šeď.

nevěřím, že to nikdo neslyší

Sirens teda - hele, řikám to furt a mám pravdu, jak vaše oblíbená kapela začne hrát na dvanáctistrunný akustický kytary, dejte si na ně majzla. I když v tom konečným mixu se to docela poslouchat dá, udělat z něčeho takovýho singl mi smrdí kalkulem, stejně dobře mohli nahrát Nickelback. Dokážete si to představit stejně dobře jako já a asi vám z toho není nejlíp, mně ne. Řikám, zpívat to někdo jinej než Vedder, vysměju se tomu. Takhle? Takhle to je přece krásná písnička o lásce, no tak, nebuďte tak cyničtí!

A takhle bych mohl pokračovat až do konce Lightning Bolt, Infallible, Pendulum whatever. Žádné nové fanoušky na něco takového nenalákáte, jestli vás ti staři nezatratili doteď, můžete nahrát třeba duet s Ke$hou, oni řeknu - „ten Eddie, zas nás všechny převezl!“ Nebo cover vlastní skladby, když už nemáte coby, mimochodem - něco zní fakt líp na ukulele.

Během psaní tohodle jsem tu desku slyšel asi 10x a zas mi došlo, že některé věci si už neodpářu (taky, že si myslím, že je asi lepší než Backspacer). Koukal sem na youtube channelu jak Eddie hází ty vole sekerou a do rytmu Let The Records Play a zas mě pohltil ten příjemnej pocit, kterej můžete chovat jenom k někomu, o kom toho moc nevíte, páč kdybyste o něm věděli něco bližšího, museli byste najít věci, co vás serou, jako na každým koho znáte.

Eddie sedí ve svým vintage Lincoln Continentalu (protože i takovéhle věci dneska z youtube zjistíte, viděl sem Vedderův dvorek!) a pouští master nový desky a nic nehraje. Pak se najednou začne Mind Your Manners hrozně nahlas a chlápek vedle něj řekne: „Oh, we are fucked,“ on se jen usměje a řekne: „We're not fucked, neighbours are fucked,“ a vytočí to na maximum. Jak můžete někoho takovýho nemilovat?

Vsadim se, že jim sežeru i každou další desku, ježiš, já sem pitomec.

bez možnosti volby

Pearl Jam - Lightning Bolt 70% (ale nikomu to neříkejte)

15.10.2013 - New Model Army

Je to spousta textu a žádný vobrázky, chápu. Nebojme se toho.

K New Model Army jsem se dopátral s deskou Carnival, čili evidentně v roce 2005, což je bratru 20 let s křížkem po funuse. Omluvou mi budiž, že když oni vydávali první desku, roztrpčení Justina Sullivana thatcherskou Anglii mě nechávalo chladným, měl jsem zřejmě jiné problémy, například jak se naučit chodit.

Tenhle deficit jsem se pokusil dohnat tím, že nedělní koncert byl již jejich čtvrtým, ve třetím státě, který jsem navštívil – což je slušné skóre na pocity, které to ve mně obvykle vyvolává. Poprvé se mi to povedlo v prosinci 2009 v Londýně (jak já miluju last.fm, vy ne?) a z toho koncertu ve mně žádný hlubší šrámy nezůstaly. Druhou šanci jsem měl v březnu 2010, kdy jsem si přijel do Prahy lízat nějaký rány a skončil v Bratislavě na NMA – tady jsou ty záblesky trochu jasnější, vidím sebe a Apačku na baru v nějaké slovenské špeluňce, jak ležérně usrkáváme skleničku sektu. Vůbec nechápu, co nás to napadlo, nic takového jsem neudělal nikdy před tím a ani nikdy po tom. A podle mě to ani v tom klubu neudělal nikdy nikdo a tu flašku tam měli jenom jako dekoraci. A nakonec zase v Londýně, v prosinci 2011, tam už jsou obrysy zcela viditelné, protože si pamatuju, že jsem z toho koncertu odešel před koncem. Když se mě šatnářka ptala, proč odcházím, světácky jsem jí vysvětlil, že už jsem viděl všechno, co potřebuju, kteroužto větu dneska už moc nechápu, ale asi mi to tehdá dávalo nějaký smysl. Nevinil bych z toho ani moc kapelu, spíš mě už tenkrát sralo chodit na koncerty sám a necejtil sem se mezi všema těma anglickejma popelářema (protože to je publikum NMA v Anglii) moc dobře. V tý době jsem přispíval do Fullmoonu, ale tenhle report nebyl schopen napsat, protože jsem nechtěl lhát a i když jsem se snažil, nic kloudnýho ze mě nelezlo. Našel jsem, co jsem si z toho reportu nechal a znělo to takhle:

ČERNÁ A BÍLÁ

NEW MODEL ARMY

Typické příznaky pásmové nemoci:

únava
dezorientace
nevolnost
bolesti hlavy
nespavost
dehydratace a nechutenství
podrážděnost
iracionální chování

Aklimatizace může trvat celý život

Vůbec netuším, kam sem tím mířil, ale asi to bylo dost hluboký...tak ještě, že jsem se na to vykašlal, to by zas byla vostuda.

Tenhle report je vlastně dohánění restů, protože už to jednou musím napsat ne? Viděl sem to čtyřikrát.

V LMB jsem byl naposledy v červenci 2008 na Jaguar Love (můžu dostat ještě jedno haleluja za last.fm?). Dokonce jsem z toho napsal jeden ze svých prvních reportů, bohužel se vyznačuje mírou rasismu a homofobie, kterou bych u sebe nečekal, taky to z půlky zní ne jak článek o hudbě, ale módní policie, ale budiž, všichni se učíme. Ten koncert má mimochodem jednu z nejlepších promo statí, co jsem na last.fm kdy četl, doporučuji, ale zpět k prostoru. V Music Baru se toho za těch 5 let moc nezměnilo. Když jsem byl mladší, hrála tam jen Mňága a Žďorp a Chinaski (mimochodem první koncert na který jsem šel vůbec, ke cti mi slouží, že sem se tak styděl, že sem tam nevlezl a lístek raději zahodil). Jo a Jirka Newman se svojí 80's party. Doba se změnila, Chinaski teď hrajou v O2 aréně a kapely jako NMA a Primal Scream v LMB pro 800 lidí, hádám, že každá země má takový hudební fanoušky, jaké si zaslouží. Vím, že si lidi často stěžují na zvuk toho klubu, já bych to viděl někde na remízu, podle mě se to nazvučit dá, ale musíte mít šikovnýho zvukaře, to NMA maj, ale teda tvrdit, že to je nějaká Royal Albert Hall, je taky blbost. Uměl bych si představit, že to někdo na dva roky zavře, vyrve tomu střeva a slavnostně to pak otevře koncertem J.A.R. jako klub s nejlepším zvukem u nás, ale spíš uděláme další 80's party ne?

Jako předskokani byl připraven speciální jednorázový projekt Unkilled Epochal, tj. Crossover práce Torra a Arana, jelikož mě talent jednoho i druhého nechává dost chladným, jejich kombinace na tom moc nezměnila. Nicméně sem pochopil, že Aran je největší fanoušek NMA na světě a tak je hezký, že si před nima mohli zahrát, ostatně si to uspořádali a asi i zaplatili, protože vyprodáno rozhodně nebylo. Taky kdo by u nás měl dělat předkapelu NMA – Prohrála v Kartách? Divokej Bill?

NMA do Prahy přijeli těsně po vydání nové desky – Between Dog nad Wolf. S tou jsem tedy měl trochu problém. Už od Carnivalu mám pocit, že to jedou na přeskáčku. Carnival super, High blbost, Today is a Good Day super, Between Dog and Wolf... Ale to by k tý desce bylo až moc přísný. Ona je hlavně úplně jiná než cokoli, co NMA natočili, stranou, že tam nejsou moc hity, zvukově je to nebe a dudy. Točili to s nějakým zkušeným zvukovým inženýrem, co spolupracoval s Tool, Soundgarden a bla bla (tuhle informaci sem za poslední týden četl asi 20x, stejně jako, že jim umřel manažer a odešel basák), nebudu snad ani předstírat, že mě zajímá, jak se jmenuje, nicméně, když jsem slyšel teaser té desky, co pustili před vydáním na youtube, nebyl jsem šťastný. Možná tam mají v jedné skladbě 90 stop bicích, ale přišlo mi to hrozně učesané a vyumělkované. Třeba ve srovnání s Today is a Good Day to bylo, jako byste mix té desky strčili do pračky a přidali aviváž. Nakonec jsme si tedy potykali, ale vím, že to nebude deska, kterou si budu pouštět často (i když jsem zjistil, že se u toho běhá na rekordy).

Otevřeli s I Need More Time, žádný velký mudrování a hezky zostra. Myslím, že na západ od nás jsou MNA o dost populárnější než v Čechách (zvláště v Německu, tam holt mají k čemukoli co si dá do názvu slovo „armáda“ takový otevřenější historický vztah), takže si umím představit, že scéna je určena do větších klubů a prostor. Ale o to lépe působila v tom pidi prostoru, kde přímo před pódium narvete tak 4 řady fanoušků a zbytek se musí rozmístit mezi sloupy. Kapela udělala dobrý dojem, zvláště to, že Justin v rudém světle vypadal démonicky. Od poslední desky hodně zestárl, celý zešedivěl a vůbec nevypadá dobře. Sice to celkovému zážitku dodává na intenzitě, ale chvilkama jsem měl pocit, jako by to už ani nebylo hezké, ale spíš strašidelné. Jako se koukat na starého psa, který má pocit, že ještě může a měl by, ale všichni okolo vidí, že už to dlouho nepude. Nerad to píšu, ale nemyslím, že tu bude do sedmdesáti.

Vedle kláves byl přidělaný zvon, takže bylo jasné, že dojde na Today is a Good Day, bylo jen otázkou kdy. Tato byla zodpovězena hned následujícím políčkem v setlistu a byl to jeden z vrcholů večera. Osobně mi bylo líto, že z TIAGD nehráli víc. Justin to ostatně říkal v nějakém rozhovoru, hrajou novou desku + vybírají z deseti hitů, a když koukám na setlisty z jiných měst, tak to dodržují velice doslova, dokonce i pořadí. Ale Autumn by je nezabil. Pak tedy prosvištěli novou desku, nejlépe z toho vyšla Knievel, protože když někdo zpívá „Do they come to see a man fall - or to see him fly?“ museli byste být uvnitř mrtví, aby to s vámi při pohledu na Sullivana něco neudělalo. A pak titulní Between Dog and Wolf. Jinak to celé kromě hitů docela splývalo, sice to z desky bylo naživo převedené dobře, ale nijak zásadně to se mnou nehýbalo. Kluci z twitteru z toho tedy podle reakcí měli hluboký niterný zážitek, ale soudě podle toho jak Music Bar vypadal, si ho hýčkali pro sebe (rozuměj, občas někdo začal křepčit při výběru z the best off, ale jenom tak v mezích slušnosti). Z the best off došlo na Here Comes the War, Get Me Out a jako úplně poslední What a Wonderful Way to Go. Každou z těchhle skladeb považuju za perlu, ale když je vyzobete z desek a narvete do jednoho setlistu, je vidět jak sou si hrozně podobné. NMA jsou jedna z mála kapel, která už spooooustu let dokáže psát skvělé chytlavé písničky okořeněné výjimečnými texty, a dokázala skvěle zamaskovat, že to jsou pořád jenom ty čtyři akordy. Škoda si to kazit tím, že to lidem připomínáte, zvláště když máte katalog, z kterého se dá setlist sestavit mnohem sofistikovaněji, ale to je jen žvanění uraženého fanouška, který chtěl slyšet Island. A Poison Street. A Green and Grey. A Orange Tree Road a Stranger a R&R a.....mohl bych pokračovat dlouho. Nakonec došlo i na oblíbenou lidskou pyramidu, aby se neřeklo, že žádná nebyla, ale v tom ne tak úplně narvaném kotli mi to přišlo až trochu legrační a jsem rád, že se nikdo nezabil, takže všechno dobré. Kapela moc nekomunikovala, mám tajné podezření, že si mysleli, že bychom jim to nerozuměli.

Bylo to už počtvrté a zase z toho mám ten divný pocit, že kdybych o to přišel, nic zásadního by se nestalo. Ale až (jestli) NMA zase přijedou, koupím si ten lístek a půjdu si stěžovat, že nehrají setlist jenom pro mě, protože kdybych o to přišel, bylo by mi to líto. Užívám si ten kousek života, v kterém se překrýváme s Justinem Sullivanem, protože až to skončí, tohodle týpka bude těžký nahradit. Je to dobou, je to náma.

P.S.: nemám žádný zajímavý fotky, páč mě ani nehne si na koncertech něco fotit, dost na tom že sem strávil celej večer zapisováním si setlistu, kterej se pak válí všude po internetu a videí NMA taky najdete přehršle. Tak sem aspoň dam roztomilý dítě v dresu Arsenalu, toho není nikdy dost.

11.10.2013 - Pixies

Že je koncept recenzování desek za běhu nesmysl, jsem si uvědomil už při druhém postu. Když vám totiž přijde to, co píšete, jako blbost, ani se nemusíte ptát, jak to přijde někomu, kdo to čte. To nebude za tři body.

Dneska napíšu report. S reporty mám svoje zkušenosti, a protože to píšu sem, budu se moct vyhnout natahovacím kecům a vůbec těm klišé pindům co sem tam vždycky rval (hledej pod značkou: „kapela zahrála průřez celou svojí kariérou s důrazem na aktuální nahrávku“).

Nejdřív ke genezi toho příběhu. Pixies jsou moje srdcovka, sice si dneska už raději pustím nějakou Blackovu (mně je vole u prdele, že si teď říká Black Francis, pro mě to bude už navždycky Frank Black) sólovku, ale stejně si těch skoro 20 let (je to vůbec možný?) s nima už neodpářu. Takže když vám taková kapela přijede do města, neptáte se, co pro vás může udělat, ale co vy můžete udělat pro ni. Tohle zmiňuji, protože ve stejný den hrály v Praze The Dillinger Escape Plan, a ty jsem chtěl vidět taky, ale volba padla na Pixies, protože mám Blacka prostě lidsky rád (nevím o něm vůbec nic, samo).

Začalo to tím, že jsem se potřeboval zbavit jednoho přebytečného lístku, a tak jsem se předem domlouval s nějakou slečnou z Brna, že ho ode mě vezme. To se zpětně ukázalo jako krok správným směrem, protože po tom, co ti šupáci přihodili druhý koncert, se reálná hodnota přebytečných lístků ukázala ekvivalentní ceně papíru, na kterém byly vytištěny (btw bodejť by nepřidávali koncerty, když pokračujou až 1. listopadu. Bejt kapelou, tak si s tour managerem vážně promluvím: „ty vole a co budem asi tři tejdny dělat v tý čečně?“). Před Lucernou to v půl osmé vypadalo jak po měnový reformě, kdy se každej snažil zbavit něčeho, co ještě včera mělo mnohonásobně vyšší hodnotu, ale dneska je to dobré tak na podpal. A to si pište, že z lístků, co se prodávaly před vstupem, byste udělali slušnou hranici. Nicméně se mi ho podařilo úspěšně zbavit. Stálo mě to jenom tři stovky a že jsem přišel pozdě na Yuck. Zvláště to druhé nepovažuji za žádnou tragédii.

Yuck jsem za svůj život viděl už poněkolikáté, aniž bych na ně byť jedinkrát směřoval, aspirují tak na titul „vac da hawk světových pódií“.

protože některé lidi v Praze na koncertě prostě nepotkáte

Dovolím si teď citovat sám sebe z reportu o Modest Mouse z před tří let.

„Večírek zahájili Yuck. Jestli vám tohle jméno nic neříká, není se čeho bát, protože do dvou let zaručeně bude. Věc s Yuck se má tak, že mají evidentně velice dobré vztahy s All Tomorrow Parties Promotions a tito je často používají jako předskokany pro nejrůznější hvězdy a hvězdičky chráněné pod jejich křídly. Co se hudebního projevu týče, jedná se o příjemnou kytarovou muziku inspirovanou takovými ikonami jako jsou Sonic Youth nebo Pixies, což jim v dnešní době, kdy každá nová vlna populární muziky je opisem nějaké starší vlny populární muziky (a to ještě vtom lepším případě), dává docela slušný potenciál úspěchu. Day Dream Nation od Sonic Youth vyšla v roce 1988, Doolitle od Pixies v roce 1989, jestliže se generace obmění během 25 let, nemusíte být zas tak pevní v číslech, abyste spočítali, že tihle mladíci a slečna se nacházejí na správném místě ve správný čas.”

AHA! Ono se jim to trochu zkomplikovalo tím, že od nich, tuším vloni, odešel frontman, a teď bude vydávat sólovku. Nabrali sice někoho jiného, ale tak nějak ta kapela ztratila tvář, protože se tam o mikrofon perou tři lidi. Ta jejich deska se mi docela líbila, sice nic, kvůli čemu bych si rval rodidla, ale neuráželo mě to. Co mě uráželo, bylo, že když se asi největšího hitu kapely – The Wall zhostila ta Asiatka, co hraje na basu, tak to rvalo uši. Sice logická volba předkapely, ale myslím, že všichni víme, kdo v té době byli čtyři nejsmutnější kluci na celém světě. Minutu ticha za členy Vypsané Fixy, která už podruhé nedostala šanci být předskokanem Pixies.

Takže Yuck si odfidlali svých 35 minut slávy, aniž by to kohokoli výrazněji zasáhlo, a já se mohl v klidu připravit na tlusťocha. Dostal jsem při výletu za pivem šanci si prohlídnout Lucernu, páč jsem tam byl poprvé a naposledy snad při prodloužený v tanečních (bratru 1999?!), a moc se tam toho nezměnilo.

chlebíček?

Musím říct, že mám celý ten koncert zahalený v takovém mlžném oparu. Svoji roli v tom jistě hraje těch pár piv, která jsem do sebe nalámal, a i to, že jsem necítil žádné větší vzrušení z toho, že kapelu uvidím – nevím, přišlo mi to celé jako ze sna, ale tím nemyslím, že bych to považoval za nějaké naplnění životního snu. Spíš směs apatie, jakési nereálnosti a rozmazaných barev.

Stoupli jsme si na schody přímo proti pódiu, což byla blbost, ale rodina mi nedala moc na vybranou. Za následek to mělo, že se přes nás celej koncert valila jedna vlna blbečků za druhou. Jistě, v tenhle moment bych do blbečků mohl nadávat spíš sobě, ale takovej já nejsem, naopak viním za svojí blbost všechny okolo. Apropolo publikum, ty vole pod třicet jste v davu zářili, ostatně jsem měl dojem, že mladší ročníky, co posluchají Pixies, si myslí, že jsou vlastně retro a hrozně cool, většinou jste je poznali podle zimní čepice („aha, takže ty máš čepici, chápu, aha, je tu asi 40 °C, aha, jasný, ale vypadá to fajn, chápu, aha, aha“). Mám takovou charakterovou vadu. Idealizuju si lidi co neznám, ale mám z nějakého důvodu rád. Čili když Pixies nastoupili, jenom jsem tak Blackovi mávnul, jako že „nazdar kámo, long time no see,“ a byl si celkem jistej, že on na mě mávnul taky. Stáli jsme přes celou Lucernu, a tak jsem toho, navíc se svejma genetickejma dispozicema, moc neviděl. Jenom mě rozesmálo, že se v tom nasvícení původní trojici hrozně leskly pleše. Neřekli ani slovo, a po hlavě do Gouche Away a pak hned Bone Machine. Být to před deseti lety, asi už lezu po stropě a plivu oheň. Ale mně je 31, před deseti lety jsem je viděl a krom toho, mě tyhle dvě písničky nikdy moc netankovaly. Uvědomil jsem si, že už nikdy se mi nebude chtít do kotlů a rvát se s ostatníma lidma o zbytky kyslíku v potu cizích těl. Jsem pohodlnej, houpu se v bocích a přemýšlím nad góly Tomáše Hertla.

Když hned zařadili Another Toe in the Ocean, bylo hezké, jak nenásilně v konfrontaci s původními skladbami vyzněla, což se dá nakonec říct o všem novém, co zahráli, což je fajn. Je fascinující sledovat, jak Black hraje na kytaru, jako by strouhal zelí (pomalu) a přesto to kapela do lidí hrne dost zostra. Co se týče Kim Shattuck, bez vizuálů na jedničku, ale na můj vkus se moc hýbala. Pixies jsou kapela nulového pálení kalorií na pódiu, to je část jejich kouzla. Chtěl bych vidět, jak se na ni Black obrátí a řekne: „hele klidni to.“ Santiagovi to říkat nemusel, ten se celej set nehnul ze svojí značky. Hodnej kluk. Napadlo mě v ten moment, že když už Deal musela odejít, je škoda, že místo ní nevzali chlapa, byla by to zajímavá změna.

Potom už kapela navázala průřezem celou svojí kariérou s důrazem na aktuální nahrávku (he, hehe). Bezr na iDNES psal, že žádný koncert na současné šňůře nevypadá jako druhý, já mám naopak pocit, že podle setlistů kapela točí pořád dokolečka to samé, akorát prohazuje pořadí, a to jenom občas. Ale ono to je jedno, já jsem je měl v plánu vidět jenom jednou a je mi vlastně šumák, co zahrajou, myslím, že jejich diskografie je dost vyrovnaná. Set mi přišel hrozně dlouhý, hráli 30 skladeb a já jsem úplně ztratil pojem o čase. Tím nemluvím o nějaké euforii nebo nábožném vytržení, spíš ta apatie v kombinaci se syndromem „všechno jsem viděl a zažil“. Když tak koukám na setlist, věcí co nejsou na klasických čtyřech deskách, byla skoro třetina, což je hodně, ale jestli to kapelu baví, budiž. Fanouška to nezabije, protože pak prostě přijde něco, co jste chtěli vidět. Atmosféra mi přišla mizerná, ať co se týče reakce publika, nebo netečnost kapely, ale možná sem to byl jen já, možná to bylo místo, kde jsme stáli. Lidi sice občas zpívali, ale Lucerna se spadnout nechystala. Nemá asi smysl tu vyjmenovávat, co všechno zaznělo. Řekněme, že zahráli všechno, co byste chtěli slyšet – Monkey Gone To Heaven, Ed Is Dead, I've Been Tired.

Přídavek nebyl majestátní, ale čtyři skladby a nakonec Where Is My Mind bylo hezké. Lidi zaplácali, oni snad ani nepoděkovali, a bylo po všem. Ono to tak možná nezní, ale já jsem hrozně rád, že jsem tam byl. Franka Blacka vážně miluju, asi žádnej hudebník mi v mých očích není tak blízko, a když na konci mával na rozloučenou (aha, takže se asi loučili), věděl jsem, že mává jenom mně a kouká se jenom na mě, a že rty beze slov říká „tak zas za deset let, Pájo“. A já říkal: „tak jo – a zhubnuls, viď? Sluší ti to.“

P.S.: původně jsem sem nechtěl dávat žádný posraný video Pixies, ale nevěděl jsem, že tohle je cover, tak teda jo.

P.P.S: dneska sem při běhání poslouchal Dirty Pictures, protožej sem si na ně zase po dlouhý době vzpomněl, a tuhle kapelu by měl znát každej ty vole – legendy.

je to na ulož to